Vrcholné dílo sovětské Montážní školy se snaží o rekonstrukci bolševické revoluce. Zachycuje události deseti dní od Prozatimní vlády Kerenského po carově abdikaci až po první vítězství Leninových stoupenců.
Film měl být natočen k 10. výročí Velké Říjnové revoluce. V mnohém problematický snímek přináší revoluční formu střihu. Montáž je místy až nesrozumitelná. Sám Ejzenštejn film považoval za vrchol své kariéry. Za pravdu mu ale nedali vládní představitelé, kteří nařídili Okťabr drasticky přestříhat. Snímek není historickým dramatem (ideologicky je silně zabarven), ani se příliš neblíží klasické naraci. ... (zobrazit celý text)
Formálně geniální a z politického hlediska notně problematické dílo, které se může pochlubit jedním z nejlepších nástupů v dějinách kinematografie, protože úvodních dvacet minut bude v celé historii pohyblivých obrázků hledat konkurenci skutečně velmi těžko. Teprve po tomhle si člověk uvědomí, jak obrovská síla z tehdy nového umění prýštila a proč jej Lenin označil za nejdůležitější pro budování socialismu. Skvost na který se nezapomíná a montáž dotažená k dokonalosti.
Už jen za svržení sochy cara Alexandra III. bych dal 5 hvězdiček. Zbytek filmu mi to jen potvrdil. Ejznštejn byl bůh! Stokrát lepší, než jeho mnohem slavnější Křižník Potěmkin... "Alexandr Kerenský v pracovně Alexandra III.... Chce být Alexandr IV?"
Stále strhující a působivý snímek, který se může chlubit neskutečným množstvím dokonalých kompozic a montáží. Skrývá v sobě spoustu uměleckého a propagandistického potenciálu a za to musí být oceněn, ačkoliv pochopitelně zcela nepokrytě oslavuje jen tu jednu verzi průběhu i důsledků těchto deseti dní. Útoky na buržoazii, zaprodanectví, třídní nepřátele, náboženství a hlavně tak roztomilého Kerenského se vydařily opravdu na výbornou.
"Hrdinové vedou masy": U režiséra S. M. Ejzenštejna jsou na rozdíl od jeho krajana Vsevoloda Pudovkina (Konec Petrohradu), vylíčeny a vykresleny politické události z pohledu dvou vůdců, F. Kerenského (V. Popov) a Vladimíra Iljiče Lenina (Vasilij Nikandrov). Některé historické události byly vylíčeny a rekonstruovány s takovou precizností a přesností, že jej tehdy museli mnozí diváci pokládat za téměř autentické záběry. Film přišel do kin až v roce 1928 poté co napřed musel být přepracován kvůli postavě Lva Trockého, který mezitím upadl v nemilost strany. Slavná propagandistická rekonstrukce“ bolševického převratu v Rusku sice opěvuje tento dějinný zvrat, ale činí tak po formální stránce průkopnickými prostředky. Ohromují nejen výtečně zvládnuté davové scény (později se právě dokonce používaly jako autentické dokumentární záběry!), ale především princip asociativní montáže, snažící se abstrahovat jednotlivé události k jakýmsi zevšeobecňujícím odkazům (na téma náboženství, moci atd.). Film byl za Stalinovy éry dlouhou dobu v nemilosti, obviněn z formalismu. Spíše však vadilo, že byla zcela eliminována Stalinova úloha v převratu. To byla ta pravá příčina! Revolučně nás zde doprovodí Filip Topol na klavír. Film byl vlastně vytvořen k 10. výročí VŘSR, na státní zakázku, podobnou dostal ale i jeho souputník V. Pudovkin který natočil film Konec Petrohradu a který byl vlastně druhou částí jeho revoluční trilogie. Viz. ještě snímky Matka a Bouře nad Asií. Ačkoli film "Deset dní, které otřásly světem" zpracovává vesměs stejná témata, oba autoři využívají zcela odlišných výrazových prostředků i jiné práce s hercem, takže se obě díla ve svém výsledku po formální stránce značně liší. Zatímco režisér Vsevolod Pudovkin ve svém snímku spíše sází na jednotlivce který má být středem pozornosti, nebo v rámci kolektivu, přičemž herecký patos, byť uměřený nezůstává stát stranou. U Ejzenštejna je to úplně naopak, tam jak už jsem napsal výše, jsou hrdinové ti kteří vedou masy.
TENTO FILM CHCI VIDĚT ZNOVU! Bravurně zvládnuté režisérské řemeslo v podání Sergeje Ejzenštejna. Film popisuje chopení se moci komunisty v Rusku v roce 1917 a samozřejmě stojí na té "správné" straně. Začátek filmu je dechberoucí, později trochu ztrácí, ale stále výtečný. Padající kůň mě fakt dostal. Jak důležitá je hudba dokazuje Dmitrij Šostakovič, bez něj bylo dílo slabší. Zajímavosti: Při útoku na Zimní palác bylo třeba 11000 komparsistů. *** Ejzenštejn musel odstranit všechny záběry, kde se objevil Lev Davidovič Trockij, dílo je tak o 25% kratší, než bylo původně.
Jsem zvědavý, jaké hodnocení by film měl, kdyby podobným způsobem "rekonstruoval" nástup Hitlera k moci. Jinak doporučuju verzi s Šostakovičovým hudebním doprovodem, ač není původní. Poznáte, proč možná právě filmová hudba byla jednou z věcí, která mu po uvedení jeho "Lady Macbeth" zachránila život.
V rámci historického prehľadu som si spolu s filmami od Dz. Vertova stiahol aj tento. Vážne je netradične umelecky natočený a od začiatku si hovoríte, niečo za týmito obrázkami je. (okrem toho, že sú cez 80 rokov staré). Všade prítomné emócie, plno davu a pritom žiadny hlavný hrdina. Celkovo vás však hra emócií budovania novej ríše v polovici unavý aj keď viete, že máte pred sebov veľké dielo. Ps: padajúci kôň bol naozaj reálny a až mi srdce poskočilo, keď som to videl.
Velmi působivě a moderně natočený film, ale občas jsou v něm dost nepřehledné momenty, což je dáno absencí zvuku. Prostě se mi vícekrát stalo, že jsem se fakt neorientoval. I přes své moderní zpracování mě nudil a nějak mě nedokázal zaujmout. A také - jedná se o oslavu komunismu..
Dá se sice říci, že vizuální řeč zprostředkovaná montáží dostatečně vykresluje emoce a směřování jednotlivých scén a není tudíž potřeba rozumět všemu do detailů. Jenže při poměrně dlouhé stopáži se jednotlivé epizody slijí do vířivého kaleidoskopu rychlých střihů, které bez podrobnější znalosti historické situace nemusí dávat smysl. Nedokážu posoudit, nakolik za to může vynucené přestříhání filmu, ale v určitém momentu jsem se začal ztácet v tom, kdo je kdo a kdo je proti komu. V mnoha komentářích tady na CSFD se píše, že se jedná o lepší film než Potěmkin - dovolím si namítnout, že tomu tak není - Potěmkin má velmi čistou, přehlednou strukturu, která dovoluje porozumět i člověku bez předchozích znalostí - strhne svým revolučním nadšením takřka každého a vystačí si s filmovým ztvárněním reality. Naproti tomu Oktyabr je v některých momentech až nepřehledný, svou historickou doslovností nutí diváka neustále přemýšlet, co se to ve filmu právě děje a jakou postavu to právě sleduje. I přes to je to naprosto zásadní podívaná, která ukazuje nejen fantastické Ejzejštejnovo zvládnutí montáže, ale i sílu tehdejší sovětské avantgardy v té nejryzejší podobě.
Mých pět hvězdiček je za celkový dojem ze zde uplatněné fantastické a do jisté míry stále revoluční filmové řeči, nikoliv za obsah, který je oficiální verzí událostí z února až března 1917 a je proto pochopitelně silně přikrášlen ve prospěch bolševiků. Můj dojem byl dále umocněn i díky tomu, že jsem viděl částečně ozvučenou verzi se skvělým Šostakovičovým hudebním doprovodem. Tento film považuji za vrchol Ejznštejnovy tvorby, která pak již šla (i z důvodů nastávající dusné politické atmosféry) nezadržitelně dolů.
Později o fingované autenticitě davových scén napíše Oxana Bulgakovová následující řádky:
„Rekonstrukce skutečných událostí ve filmu byla tak naturální, že několik let visely v Muzeu revoluce smínky z filmu jako skutečné dobové fotografie. O jejich autenticitě nikdo nepochyboval.“ A Nataša Konstantinova Krupská se o filmu vyjádřila: „Při sledování filmu Deset dní, které otřásly světem si uvědomujeme, že se u nás rodí a formuje nové umění – umění zobrazující život mas, jejich prožitky. V prvních letech po Říjnové revoluci výtvarníci hledali nové vyjádření pro tuto dobu – velká plátna přeplácaná rudou barvou tomu nevyhovovala, bylo to málo „nakažlivé“. Teď však vyrůstá nové umění, masám blízké. Toto umění má velkou budoucnost a je dobře, že je film Deset dní, které otřásly světem jeho součástí.“
Prvních dvacet minut a masové scény jsou fakt dobré, ale jinak je děj místy až moc natahovaný a přiznám se i trochu nudný. Navíc téma nastupu bolševíků k moci není zrovna to co bych nějak moc prožíval. Slabší než Křižník Potěmkin a Ivan Hrozný, ale lepší než Alexandr Něvský. 65%.
Pro mně mnohem zajímavější dílo než Potěmkin. Takový první "megafilm". Nadupaný dějem, emocionáln, drsný atd. Stylem předběhl dobu. A vůbec nepůsobí tak propagandisticky jak by se dalo čekat. No a Když člověk vezme, co následovalo, tak i trochu mrazí v zádech
