Deset dní, které otřásly světem

Formálně geniální a z politického hlediska notně problematické dílo, které se může pochlubit jedním z nejlepších nástupů v dějinách kinematografie, protože úvodních dvacet minut bude v celé historii pohyblivých obrázků hledat konkurenci skutečně velmi těžko. Teprve po tomhle si člověk uvědomí, jak obrovská síla z tehdy nového umění prýštila a proč jej Lenin označil za nejdůležitější pro budování socialismu. Skvost na který se nezapomíná a montáž dotažená k dokonalosti. (17.06.2005)

Mých pět hvězdiček je za celkový dojem ze zde uplatněné fantastické a do jisté míry stále revoluční filmové řeči, nikoliv za obsah, který je oficiální verzí událostí z února až března 1917 a je proto pochopitelně silně přikrášlen ve prospěch bolševiků. Můj dojem byl dále umocněn i díky tomu, že jsem viděl částečně ozvučenou verzi se skvělým Šostakovičovým hudebním doprovodem. Tento film považuji za vrchol Ejznštejnovy tvorby, která pak již šla (i z důvodů nastávající dusné politické atmosféry) nezadržitelně dolů. (30.10.2005)

Tento film společně s Křižníkem Potěmkin zajistil režisérovi slávu. Několik scén zde posouvá slavnou filmovou montáž ještě dále. Ejzenštejn zde používá i sekvence z rapid montáží (kulomety a střihy na tvář kulometčíka). Díky tomu jde i po téměř sto letech o působivé filmařské dílo. Dramaticky se zvedají mosty, aby odřízly revolucionáře od celých dělnických čtvrtí... (23.11.2017)

Jsem zvědavý, jaké hodnocení by film měl, kdyby podobným způsobem "rekonstruoval" nástup Hitlera k moci. Jinak doporučuju verzi s Šostakovičovým hudebním doprovodem, ač není původní. Poznáte, proč možná právě filmová hudba byla jednou z věcí, která mu po uvedení jeho "Lady Macbeth" zachránila život. (16.03.2007)

První čtvrtina minulého století byla vrcholným vzepětím jak vzmachu, tak tragédií ruské společnosti. Zrušení nevolnictví Alexandrem II. otevřelo před ruskou společností éru rychlé substanciální europeizace, jež se záhy projevila objevením řady vynikajících osobností ve většině profilujících odborností a činností moderní civilizace. Slabina - přežívající vesnická občina a primitivnost ruské vesnice, tvořící stále kolem 85-90% společnosti - však zůstávala. Varovná znamení - potupná porážka v rusko-japonské válce, první ruská revoluce - byla však akceptována jen zčásti. Stolypinovské období, které účinná řešení těchto strukturálních slabin mohlo jen naznačit, vystřídala první světová válka, jež hrozila ruskou národní katastrofou, plně srovnatelnou s obdobím smuty (1605-1613), a záhy i válka občanská. Druhá ruská říjnová revoluce, která propukla v listopadu 1917, se stala katalyzátorem občanské války, v níž se vítězní bolševici v konfrontaci s bílým hnutím, postrádajícím jednotu i sjednocující myšlenku, nakonec profilovali jako jediný ruskotvorný činitel. Étos NEPu, éry limitovaného soukromého podnikání, konvertibilní měny (červoňce) i rozmachu uměleckých avantgard a vědy i bolševického předstalinského systémového tápání, je současně základnou, z níž vyrůstá patos a hrdost Ejzenštejnových DESETI DNÍ. Kolektivní drama, jež svými postupy osciluje mezi hraným filmem a dokumentem, na minimum stlačuje prostor pro protagonisty obou stran - Uljanova-Lenina, Bronštejna-Trockého (to je ta postava, která před dotěrnou kamerou důrazně zavírá dveře jednací místnosti vojenského výboru petrohradského sovětu) i Kerenského. Vlastní průběh dobývání Zimního paláce odpovídá více či méně skutečnosti: Bitva o ruskou budoucnost probíhala na relativně malé ploše s pominutelným množstvím bojovníků na obou stranách a v pomyslné mozaice života milionové metropole představovala jen jeden z jejích kamínků. Ulice zářily světly veřejného osvětlení, proudily po nich davy, restaurace a kavárny byly plné, divadla a koncertní síně hostily jak umělce, tak jejich obdivovatele. Petrohradská revoluce - v protikladu k moskevské - ze všeho nejvíce připomínala naši něžnou revoluci. Cenzurní zásahy, jejichž dosah si můžeme jen domýšlet, dřeň filmu ponechaly většinově nedotčenou. Obraz DESETI se v podstatě překrývá se slavnou knižní výpovědí amerického novináře Johna Reeda. DESET DNÍ náleží v Ejzenštejnově jedinečné filmografii nesporně nejen k tomu nejlepšímu, ale i nadčasovému. (28.10.2010)