Dobrodruzi

Když knihy José Giovanniho převede na plátno někdo jiný než on sám, výsledek povětšinou stojí za to. Giovanni se totiž psaním vlastně ospravedlňoval za svou temnou minulost (vydírání židů za WWII a jejich vraždy, kolaborace s Francouzským Gestapem), a snažil se, povětšinou v tandemu s Delonem, romantizovat gangsterský svět. Ovšem Enrico dokázal vyvážit v prvním díle Dobrodruhů (druhý díl knihy Giovanni natočil jako svůj debut) tuto romantizující složku s hořkostí reality, a tak hlavně první půlka filmu, ve které se sny trojice hrdinů proměňují v prach, je velmi intenzivní. Jistě, v jádru nejde o nic víc než o moralitu "peníze dávají svobodu, ale bez lásky a kamarádů jsou k ničemu", ale v porovnání s dalšími Giovanniho pokusy zachytit ten prchavý pocit svobody dobrodruha stojí Dobrodruzi na špici. (08.05.2017)

Vzpomínka na dávné promítání na letním kině, kdy Joanna Shimkus zcela vytlačila z mého dětského srdéčka dosavadní ženské idoly, což byly, pamatuji-li se dobře, Nšo-či, Ribanna a Štěpánka Haničincová. Vzpomínka na to, jak mé tehdejší já oplakalo scénu jejího pohřbu v těžkém potápěčském skafandru. A uvědomění si, že v této kategorii romanticko-dobrodružných příběhů je to stále nádherný film. (09.09.2014)

I když de Roubaixova hudba unáší podobně příjemně jako mořské vlny a Alain Delon každým gestem dokazuje, že mu jako pohodovému frajerovi jen málokdo dokáže konkurovat, nefungují Dobrodruzi jako ucelený film téměř vůbec. Přeskakování nálad z rozjívené do melancholické a z komediálně potrefené do napínavé mi vůbec nesedí a je to jen výtečná herecká trojka, která film drží i při nezvladatelných žánrových skocích. V nostalgicky přátelské rovině úžasné, v jiných smutně roztříštěné. (25.03.2012)

Příběh začíná jako pohodové, prosluněné, maličko odlehčené dobrodružství vedené pošetilou touhou po uskutečnění všech TĚCH báječných a možná trochu bláznivých snů, na které sice můžeme v zajetí všedních dnů zapomenout, ale na rozdíl od nás nikdy nezestárnou. A potom ... jakoby někdo neočekávaně sestřelil slunce z oblohy - bez velkých příprav a bez špetky lítosti. V jediném okamžiku tak končí idylka a začíná nefalšované, kruté drama, jehož emoce jsou stejně opravdové jako chlapské přátelství ... 4,5* (24.11.2013)

Na doporučení Enšpígla jsem se pustil do, podle něj, jedné z největších francouzských klasik s nejlepším příběhem o kamarádství vůbec. Mně napořád bude to pravé kamarádství připomínat poslední scéna filmu Prohnilí. Tady se té scéně sice přibližuje, ale nejde to doplna, protože mi ve filmu občas schází humor. On totiž je, ale ne zase tolik. Já pak nevím, jestli to mám brát vážně nebo ne. No a ke konci jsem pochopil, že to vážné je a tak jsem na tu vlnu rychle naladil. Závěr tak byl opravdu překrásný…krutý, ale překrásný. Tak to prostě umí jenom ta Francie. Dobrodruzi jsou hra očí a emocí. No a musím říct, že je velká radost takové bravůrní herce v takových filmech sledovat. (28.08.2013)