poster

Člověk ze železa

  • Polsko

    Czlowiek z zelaza

  • SK název

    Človek zo železa

  • EN název

    Man of Iron

Drama / Historický

Polsko, 1981, 153 min

Komentáře uživatelů k filmu (16)

  • Houdini

    Oscar 1 nominace: Cizojazyčný film. ........... .. . . Zlatá Palma(30.6.2004)

  • Matty
    ****

    Bez odstupu Člověka z mramoru. Více emocí režiséra se projevuje ve větší hysterii postav, ale jako svědectví doby mimořádně cenné. 75% Zajímavé komentáře: sportovec, Akana(3.12.2011)

  • T2

    Rozpočet $-miliónovTržby USA $492,035Tržby Celosvetovo $-(16.11.2009)

  • sportovec
    *****

    Polským přátelům se díváme na paty nejenom v tomto případě. Skutečnost, že film byl natáčen a do kin uváděn v Polsku mimořádného stavu osmdesátých let, vůbec frustruje: u nás by vzdáleně této laťce odpovídal rok Pražského jara (ŽERT), ale aby takto aktuální námět mohl být pojednán s tak pro režim brutální věcností a přesností a aby se jedním z jeho hlavních hrdinů stal skutečný Lech Walesa, to skutečně u nás ani v době největší tolerance režimu k alternativnímu světu disentu a šedé zóny nemá obdoby. Napětí v tomto filmu budeme hledat marně. Jeho poslání totiž nespočívá v atraktivním napínavém ději, ale v divácky vděčném ztvárnění ožehavého tématu, pojednaném Wajdou s velkou vnitřní kázní a ohromující uměleckou bezprostředností. Zdá se být až snovým, že téma, pro některé nejen naše tvůrce volající po spíše publicistickožurnalistickém ztvárnění, je tu pojednáno do zralého a nanejvýš poučeného uměleckého tvaru. Na první pohled uchvátí, že ČLOVĚK na natáčení až pohádkově ožívá, že vše do sebe zapadá se snadností, která je ovšem jen velmi zdánlivá a předpokládá důkladnou znalost prostředí, potřebný autorský nadhled a schopnosti opravdu tvořivé v dalších částech práce. Film je pomníkem nejenom událostí r. 1980, ale i těch gdaňských, o deset let starších, v nichž bylo patrné přímé odeznívání Pražského jara. Neméně věrohodně působí i postižení policejního a mediálního komunistického prostředí. Kvalitní výběr herců patří k tradičním přednostem wajdovského osvojování tématu. Dokument, který je povýšen na výsosotné umění, pandán nadnárodního významu k československým budovatelským filmům padesátých let. V tom tkví pro někoho až příliš latentní, ale o to skutečnější dramatičnost děje, atraktivnost jen zdánlivě šedého všedního dne, štafeta, předávaná s pověstnou polskou zarputilostí z jedné do druhé generační ruky. Pokud bychom hledali obdoby v naší národní kinematografii, nalezneme je v zdánlivě méně výrazných dílech typu děl jako OBŽALOVANÝ, STATEČNÁ SLEČNA, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN a asi nejvíce v průhledně alegorické BÍLÉ PANÍ. Ale i tato díla si ponechávají poslední zbytky někdejšího budovatelského idealismu a o otevřenosti, věcnosti a pronikavosti wajdovského rukopisu si mohou nechat dát zdát. Polský velikán světového věhlasu se tak stal velkým kronikářem polských dějin dvacátého století a jeho tragických momentů počínaje dílem nejzralejším - KATYNÍ - , jež stojí na konci jeho hvězdné umělecké dráhy, na něž jen zdánlivě navazuje naopak dílo rané - POPEL A DÉMANTY, které zobrazuje poslední okamžiky polské poválečné protikomunistické rezistence. Polské kinematografii jen svědčí, že na na tento velký úkol není Wajda osamocen. Před velkou a námi často nedoceňovanou kinematografií hraného filmu našich severních sousedů bychom měli smekat. V polistopadovém čase Česka zvláště často. Srovnání, které nám nabízí, pro nás totiž vyznívá až příliš jednoznačně a nelichotivě.(4.7.2011)

  • gudaulin
    ****

    Film navazuje tím nejtěsnějším možným způsobem na předchozí Wajdův snímek Člověk z mramoru. Psal se rok 1981 a Polsko mělo za sebou bouřlivé události kolem stávky v loděnicích a vzniku Solidarity a režim se otřásal v základech. Wajda ztratil poslední iluze, které měl o systému, takže ve filmu popsal naplno skutečnost tak, jak ji vnímal, a nebral si žádné servítky. Snímek není tak chytře strukturovaný jako Člověk z mramoru, scénář je z formálního hlediska slabší, některé scény by šly vystřihnout a zatímco u Člověka z mramoru jsem přes extrémně dlouhou stopáž ani na minutu necítil nudu, u Člověka z ocele jsem při stejné stopáži párkrát zívl. Nic to nemění na faktu, že jde pořád o velmi slušnou filmařinu, v mnoha ohledech emotivní a především, což u Wajdy dřív nebylo zvykem, taky historicky pravdivou. Nejsilnější postavou tentokrát není hrdina stávky Maciek Tomczyk ani jeho žena, ale reportér Winkel, který je hodně komplikovaným "hrdinou". Na jedné straně si nedělá nejmenší iluze o systému, na straně druhé je jeho pevnou součástí a může hodně ztratit. Má škaroup z minulosti a je vydíratelný státní mocí. Sympatizuje se stávkujícími, ale nevěří v jejich úspěch a bojí se budoucnosti. Jeho postava připomíná osudy mnoha těch, kteří se u nás zapletli se státní bezpečností a po pádu režimu čelili bez ohledu na své skutečné činy a pohnutky opovržení médií i veřejnosti. Celkový dojem: 80 %.(22.11.2008)

  • Aidan
    *****

    Skvěle se zde doplňuje a završuje děj Člověka z mramoru, a i když film není tak formálně nápaditý jako jeho předchůdce, tento nedostatek zase vyrovnává silou dobového svědectví. Solidarita a to, co jí předcházelo, je zde ukázána téměř dokumentárně. Snímek také funguje jako injekce odvahy a jako léčebná kůra proti morálním kompromisům. Kéž by se i u nás točily takhle pravdivé filmy...(31.10.2008)

  • sinp
    ****

    Strach a hnus v pozdně socialistickém Polsku, to bude z našinců bavit asi jen málokoho. Prazáklad děje tkví v předchozím Člověku z mramoru, ale divák se může poměrně solidně orientovat i bez znalosti původního díla. Hlavním hrdinou je novinář Winkel. Sloupek o dobré náladě ve společnsoti by asi nenapsal, navíc máme možnost ho vidět v značně pokřiveném světle. Tenhle opilý mužík nebude hrdinou, nemá k tomu předpoklady. To nic nemění na tom, že ve své okleštěné pozici odkrývá (mnohdy nevědomky) úděl každého, kdo si jednou zadá s totalitní mocí. Přivinout si ji příliš blízko k tělu končí rozpadem osobnosti, ale cožpak tak nekončí i osud revolučně smýšlejícího Tomczyka? Zkrátka, Wajda je dobrým pozorovatelem a zdaleka se nestaví do pozice jednoznačného vykladače dějin. V době vzniku filmu měl už zasebou konec konců dostatečnou životní zkušenost, aby si to mohl dovolit.(24.1.2010)

  • Revanx

    Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete.(15.2.2009)

  • mortak
    *****

    Reportér Winkel - obraz Polska, které žilo přes deset let na vodce a jen tvrdá protialkoholní léčba ho může zachránit, i když kocovina bude obrovská. A i když postava Macieka je o poznání jednostrunější než ta otcova v Člověku z mramoru (takový romantický rebel zdánlivě bez příčiny) a některé jsény jsou naivně a oslavně revoluční (Tomczyk dělá ochranku Walesovi, přibíhá jeho žena, kterou právě pustili z vězení a společně se slzami v očích sledují z pozadí sálu podpis mezi Solidaritou a vládou - vyjádřeno prostě: stávka to nebyl jen Walesa, ale mnoho bezejmenných dělníku a jejich oddaných manželek), film je neobyčejně silný - záběry z roku 1970, vyhazov z TV, problémy s hrobem... / A co my Češi? Zmůžeme se někdy na takovou reflexi komunismu? Nebo se budeme donekonečna tvářit, že to byla šílená sranda (viz Černí baroni od Švandrlíka, švejkování v Koljovi apod.)????(28.8.2009)

  • d-fens
    ****

    ocenenia : Oscar 1982 - Nominácia na najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ MFF Cannes 1981 - Zlatá Palma(1.2.2012)

  • tomtomtoma
    ****

    Poměrně zajímavé pokračování Člověka z mramoru, kde se jednak dovídáme, jak skončil Mateusz Birkut, jednak jak pokračoval jeho syn Maciej Tomczyk (obě role Jerzy Radziwilowicz). Je to o stávkách proti režimu z let 1968 až 1980. Nejdříve studentská revolta v 68, pak dělnická stávka loďařů v Gdaňsku v 70, další stávka v 76 a konečně jakési vítězství v 80. Birkut rozpoutal stávku v 70, za což zaplatil životem, jeho syn pak v 80. A tak na Tomczykovo očernění je nasazen reportér Winkel (krásně bojácný Marian Opania), člověk loajální k režimu, protože se bál čehokoliv proti němu. Na druhou stranu rozhodně nechtěl někoho očerňovat, protože si uvědomaoval, že ať tak, či onak, špatným bude nakonec on. Winkel je představitelem typického občana v komunistickém státě: je poslušný, protože má strach, je alkoholikem, aby to vše vydržel, nechce dělat křivárny, ale musí poslouchat. Při práci na reportáži a v rozhovorech s nadšenými podporovateli stávky, jako televizní technik Dzidek (Boguslaw Linda), matka Hulrwicz (Irena Byrska), její dcera Wieslawa (Wieslawa Kosmalska) a Tomczykova žena Agniszka (Krystyna Janda, která při dělání dokumentu o Birkutovi se do Tomxzyka zamilovala), pomalu začíná měnit názor. Přestává poslouchat šéfy, ale ve chvíli vítězství a jeho definitivnímu obratu, přichází úder. Úder od jeho chlebodárců, kteří jen tak nezapomínají odepření poslušnosti, kteří vyjeví stávkujícím důvod jeho návštěvy. A konečně radostný Winkel dostává další podpásovku v jeho mizerném a nevděčném životě je rozhořčeně odmítnut. Výborné je ukázání tělocvičny pro nácvik bití demonstrantů obušky, a přítomnost Lecha Walesy a Mieczyslawa Jagielskiho. Je to nadšené dílo, nadšené ze změny systému. Ale zaráží mě fakt, že jakékoliv předchozí demostrace, či stávky, které nakonec stranu donutilo k určitým ústupkům, znamenalo jen přeřazení určitých lidí z řad demonstrantů mezi vyvolené. Ale systém zůstal víceméně stejný, protože se nikdy nechtěli dělit o moc. Jestliže veškeré předchozí pokusy dopadli takto, proč by neměl dopadnout tak i tento? Stejně nechápu, že mají lidé, v tomto případě komunisté, takové mocenské ambice, že zakládají společnost na strachu, trestu, vydírání a zastrašování. Neboť z dlouhodobého hlediska je to forma, proti které nakonec vždy vzejde povstání. Nerozumím, že nechtěli vyjít určitým způsobem vstříc, zřejmě si mysleli, že by chtěli lidé víc a víc. Z tohoto hlediska nechápu to nadšení, které přináší stávka, neboť podle mého ta změna byla ve skutečnosti menší, než se pak prezentovala navenek. Zajímavý film o vzpourách proti státnímu útlaku na vlastní občany. A stále inspirující.(21.1.2010)

  • Akana
    ****

    Tam kde měl Člověk z mramoru ve svém protirežimním zaměření ještě občas rukavičky, Člověk ze železa už na ně kašle. Je to dáno tím, že film vznikl těsně po zobrazovaných událostech, kdy ještě vítěznou euforii nepřiškrtil rázně mocenský protiúder (dá se ale říct, že film ve svém závěru něco takového předvídá). Wajda vsadil na podobnou strukturu založenou na kombinaci současného dění a flashbacků, ale situace je teď jiná. Současnost je dramatičtější, rozjitřenější a v postavě reportéra Winkela se řeší trochu jiná dilemata. Formálně nastoupil na místo Agnieszky, ale jeho vlastní vývoj je jiný a rovnocenný postavě stávkového předáka Tomczyka. Na Winkelovi je výborně ukázáno jak záludně si takového psychicky nevyrovnaného jedince strana dokázala připoutat k sobě. Zašpinit, zdiskreditovat a pak s licoměrnou blahosklonností přivinout na svou hruď, protože jinam už cesta nevedla. K reálným událostem je Člověk ze železa přimknutý ještě víc než jeho předchůdce. Jeho dokumentární hodnota se dokonce možná vyrovná té umělecké. Takže jediným stínem pro mě opakovaně zůstává příšerná hudba.(24.7.2011)

  • lukasd
    ***

    Tenhle film je bohužel časoprostorově nepřenositelný. Chápu, že v roce 1981 asi působil v Polsku jako zjevení a vzbuzoval silné reakce. Dnes už ale jeho kouzlo vyprchalo a zůstal dobře natočený, ale dost rozvleklý příběh o jednom povstání vůči komunistickému režimu. 50%(12.9.2011)

  • BruceW
    ****

    Úcta Wajdovi patří především za to, jakým způsobem dokázal snímek Člověk ze železa propojit s Člověkem z mramoru. Úroveň zpracování nijak neklesla, naopak objevuje nové obzory a výzvy, které odpovídají jiné době. Nádherně je ukázán fakt, že jiná doba vyžaduje jiné prostředky odporu. Velmi ladně působí i smyšlená konstrukce filmu doplněná reálnými postavami a událostmi. Stejně jako u mramoru - být Polák, musel bych dát o hvězdu více.(19.10.2013)

  • Druhácena
    ****

    Kdyby chtěl něco takového dělat Wajda tehdy v ČSSR, nedovolili by mu ani minutu natáčení... Neuvěřitelně silné téma z polské historie (oni tam stejně nic slabýho nemají) přebilo i fakt, že film neplyne tak dobře, jako třeba Katyň nebo Člověk z mramoru. Ke čtyřem hvězdičkám přidávám ještě veliké plus za neuvěřitelně sampatického Lecha Walesu.(30.5.2009)

  • corax8
    ****

    Celou dobu jsem měl pocit beznaděje a tíhy. Z toho mne vyvedla až pasáž s rozhovorem ve vězení. Paradoxně. Víborně udělaný film, kde se střídali záběry z archivu. Vnitřní boj Winkela je znát skoro v každé scéně. Prostě výborná výpověď o své době nadčasově natočené téma o svobodě a touze.(26.5.2009)