Děti ulice

Děti ulice jsou film, který mi z tvorby italských neorealistů docela vypadl. Mezi mé preference patřily Zázrak v Miláně či legendární Zloději kol. Tento nenápadný De Sicův a Zavattiniho klenot mě však přiměl opět přehodnotit můj názor na společenský přesah kinematografie jakožto umělecké disciplíny. Film tak něžný stejně jako krutý. Bez jediného efektu či laciného kazu, plně autentický a zároveň poetický (viz. závěrečný obraz odcházejícího koně). Masterpiece, který řeší sic dětsky nevinný, ale o to silnější konflikt. Jestli je nějaké dílo o hodnotě přátelství, pak jsou to Děti ulice. (18.09.2023)

Italská poválečná kinematografie, stavějící na základech realistického filmového umění, proslavila na celém světě několik tvůrců nové generace, kteří vycházejí ze současné sociální italské problematiky a snaží se přiblížit divákům současný život italského lidu. Na jednom z předních míst v řadě těchto umělců stojí režisér Vittorio de Sica, důsledně uplatňující svůj hluboký smysl pro sociální spravedlnost. Jeho vynikající filmové dílo „Děti ulice" (v originále „Sciuscíá) je dramatickou obžalobou buržoasní společnosti a její t. zv. civilisace. Je obžalobou sociálních poměrů v Italii vyvolaných fašismem a druhou světovou válkou, které nesou odpovědnost za morální zkázu budoucí generace. Divák dobře pozná, že praví zločinci, kteří ve filmu vystupují nejsou děti za zločince označované, nýbrž dospělí, kteří dopustili fašismus a válku, kteří místo výchovy dětí jich využívají k zločinům a ženou je tak do náruče pseudospravedlnosti, která nepochopením psychologie mladistvých provinilců a „výchovou" ve smyslu fašistického drillu je zatlačuje stále hlouběji do propasti zločinu. — Film „Děti ulice" si stejně jako pozdější dílo režiséra de Sicy „Zloději kol" vynutil přes bouřlivý odpor italských měšťáckých kruhů úctu a uznání všech pokrokových diváků doma i za hranicemi a zařadil se tak mezi nejvýznamnější díla poválečné světové kinematografie. Filmový přehled 11/1954 (03.01.2009)

Filmový neorealismus v plenkách, nebo aspoň ten v podání Vittoria De Sicy. Ne, že by Děti ulice byly špatným filmem, to se o tom rozhodně říct nedá, ale oproti Zlodějům kol (které jsou jen o dva roky mladší) to prostě jede na půl plynu. Je tu silná zápletka, realistické podání a nejedna scéna krutá jak sám život, ale chybělo mi zde větší propracování postav i zápletky, víc skutečných emocí a na rozdíl od ostatních De Sicových filmů tenhle jako by zestárl a dobu, kdy působil nejsilněji, už měl dávno za sebou. Objektivně tu lze kladně ohodnotit spoustu věcí, ale jestli si z toho budu časem něco pamatovat, tak jen ten závěr. Ale co, každý režisér se potřeboval na něčem vyvíjet, aby pak mohl natočit svá nejkvalitnější díla. Práce s dětskými herci tu ale je obdivuhodná. Silné 3* (08.09.2023)

Ďalší silný neorealistický filmík Vittoria De Sicu rozpráva príbeh dvoch priateľov, ktorých rozdelí pobyt v polepšovni. V snímke sa konfrontuje povojnová ignorancia dospelých voči neskazenej zasnenosti detského sveta. Realisticky pôsobivé expresívne dielko s jednoduchým príbehom, ktorý je ale pútavo rozprávaný a vykazuje typické prvky neorealizmu - (sociálna kritika tentokrát spojená s otázkou starostlivosti o deti). Film býva v rámci neorealizmu považovaný aj za jeden z najpesimistickejších, ale aj najsilnejších a režisérovi sa podarilo ma vtiahnuť hneď od úvodu do sveta snov a krutej reality Pascala a Giuseppeho. (18.04.2005)

jistě zajímavý počin, především svým morálním dopad (co je vlastně přátelství a jaké má vůbec hranice), ovšem nutno poznamenat, že čas se na filmu notně podepsal a rozhodně se nedá tvrdit, že by děj v dětské věznici nějak svižně ubíhal... Nic proti tomuto filmu ovšem nemám, je to jistě čistá filmařina, před kterou nelze než smeknout klobouk, ale dal-li jsem De Sicovým (o poznání vyspělejším a zručnejším) Zlodějům kol hvězdy 4, nemohu tento film hodnotit jinak, než o hvězdu méně.. (19.10.2005)