Pianistka

Pianistka žije vo svete vlastných obmedzení a túžob a v tomto svete vlastnej izolácii dokáže nádherne cítiť hudbu. Haneke jej psychopatologickú osobnosť zobrazuje kompenzačne cez umenie a rozvíjajúci sa vzťah k študentovi - ide na to dobre - cez divácke emócie, čo som mu s veškerou emočnou zaangažovanosťou aj zhltla. (Našťastie) nie je to moje prvé stretnutie s Hanekem, preto som si vopred povedala, že zvládnem príbehovú nedopovedanosť a divácku frustráciu zo záveru, čo koniec koncov nebolo až také ťažké. Nezdieľam vrcholné nadšenie z Pianistky (až taký potenciál film nemá), ale nezabudnem... (27.10.2008)

V době vzniku filmu, před 19 lety, musel v divákovi vyvolat buď velké znechucení nebo nadšení. Určitě ho ale nenechal v klidu. Dnes, kdy se na nás sexuální úchylky ve smyslu LGBT valí horem dolem, není film nic mimořádného. Zkrátka jen další sexuální úchylka, popsaná a "zlidštěná". Isabelle Huppert ovšem hrála skvěle, stejně tak její matka v podání Annie Girardot. A taktéž mladý milovník v podání Benoita Magimela hrál bezvadně. (08.06.2020)

Syrový existencialistický film se strhující Isabelle Huppertovou v roli masochistické a sociopatické učitelky klavíru. Zkoušel jsem číst i knižní předlohu, ale zvláštní styl psaní Elfriede Jelinekové mi příliš nesedl, zato tohle filmové zpracování její knihy mi přijde dokonalé. Vynikající je také zestárlá Annie Girardot v roli Eričiny matky, která má s dcerou poněkud nezdravý vztah. Úžasné těžkotonážní sexuálně-psychologické drama, ve kterém Isabelle Huppert zahrála postavu deviantní pianistky naprosto geniálně. Tleskám! (10.04.2013)

Anatomie obsese a sadomasochismu v ženském vydání, Hitchcock na feministický tón až velmi svého druhu? To jsou otázky, které napadnou poučenějšího diváka při zhlížení tohoto filmu. Kontrast několikerého života stárnoucí vážené profesorky prestižní vídeňské konzervatoře se zauzluje ve zřídka vídané vášni vlastně ne zcela dovršené a o to zmatenější patologie. Jeden muž je z toho jelen s i bez parohů. Zřejmě právě tyto zákruty a jejich vysledovávání jsou smyslem a posláním filmu taženého právě Huppertovou, která i tady stvrzuje univerzálnost svého hereckého záběru. V zcela nezvyklé úloze ale vystupuje i Girardotová, z jejíž matky-megery-strigy jde nezastíraná hrůza. Citový vztah dcery a matky je stejně zmatený jako dceřin vztah ke studentovi a dotváří jeden bludný kruh narušeného a nešťastného osudu, který touží také po slunci a výšinách snového života ideálních lidí. Asi je dobré vědět, co všechno ještě patří do našeho světa. A rozporuplný pocit z filmu je pravděpodobně nejlepší odpovědí na otázku po režisérově a scénáristově motivu. (27.08.2007)

Režisér Haneke kultivovanému publiku rovno povie, že chcel "jednoducho natočiť obscénny film". Autorka predlohy Elfriede Jelineková paradoxne obscénnosť popiera a viac sa nevyjadruje, lebo "je zvyknutá na to, že je zle chápaná". Keďže režisér je evidentne hlúpy (alebo je pozér, čo je ešte horšie) a teta Elfriede asi čitateľov považuje za dobytok, ktorý jej nestojí za to, aby sa mu zverila so svojimi pocitmi, máme tu široké pole na sebavyjadrenie. Vychádzam z toho, že ide o kontroverzné dielo. Je to film o profesorke klavíra, ktorá má kupodivu aj nejakú sexualitu. To je šok, ktorý nikto z nás nečakal. Jej sexualita má bizarnú povahu, ale prečo by sa bizarná sexualita nemohla vyskytovať u profesorky klavíra. Čo ďalej. Príbeh sexuálne úchylnej ženy sa odvíja od bodu A do bodu B a končí v bode C, pričom absolútne nič zásadné sa na tejto úsečke neudeje, sme tam, kde sme boli na začiatku. Kam sa posunula hlavná postava mentálne, morálne, psychologicky? Nikde. Je možné, aby normálny autor ponúkol dielo "o ničom"? Je to možné, lebo v súčasnom výtvarnom a inom umení (posledných cca 40 rokov) je dôležitejšie prísť s niečím iným, hoci aj deviantným, lebo len tak "umelca" chorá spoločnosť zoberie na vedomie. Rozmýšľam nad zmyslom Pianistky. Čím ďalej rozmýšľam, tým menej sa mi chce tým zaoberať. Na webe nachádzam vysvetlenie typické pre kritikov a historikov literatúry, od ktorých sa očakáva, že z titulu svojho diplomu vydolujú nejaké múdre slová a oni sa tie očakávania snažia naplniť za každú cenu: "Pianistka je kritikou civilizovaného priemerného meštiackeho života, v ktorom je žena zviazaná svojím okolím a predstavou o úspešnom živote, čo vo výsledku deformuje prežívanie lásky, sexu a medziľudských vzťahov všeobecne." Z toho vlastne vyplýva, že žiť v meste, viesť civilizovaný život a byť ženou v roku 1983 (dávno po emancipačnej revolúcii i po revolúcii sexuálnej) musí byť čímsi strašne traumatizujúcim, čo vedie k totálnej degenerácii. Vrátim sa na začiatok. Dielo ako kontroverzné nevnímam, potrebný spoločenský presah som nenašiel a žiadnu katarziu (ktorú očakávam od diel kultivovaných, resp. artových režisérov) som nedosiahol. Pamätám si len, že som film sledoval s veľkým záujmom a že som spisovateľke (i režisérovi) veril, že sa každou chvíľou dostanú zo začarovaného kruhu nezmyselných obsesií pre obsesie. Samozrejme nedostali, lebo ani nechceli. Príbuzným románom a filmom je Americké psycho, ale tam divák aspoň chápe, že ide o podobenstvo chorej spoločnosti. Jediné, čo som si v Pianistke užil, bola Annie Girardot. (18.10.2021)