Město statečných

Jasně, filmu lze mnohé vyčíst - předvídatelnost děje, řadu teenagerovských filmových klišé, kterým vévodí taneční zápolení, a místy přehršel patosu. Přesto se filmu v řadě scén daří generovat reálné emoce a samotný námět není vůbec špatný. V rámci kategorie filmů pro náctileté jde tak o slušný nadprůměr. Elektronickou hudbu příliš nevyhledávám, ale tady jsem si ji docela užila. (65 %) (07.02.2016)

Základ scenára a príbeh diváka neprekvapí, podobné filmy a príbehy už boli niekoľkokrát natočené. Jedna vec však sa nezmení: Vojna je zlá vec, ktorá ničí každého bez ohľadu na to či bojuje, alebo „nie“. Celkom slušné herecké výkony na čele s L. Till a s krásnou Katrina Norman. Ja elektronickú hudbu (alebo „DJ hudbu“) nemám rád, ale musím uznať, že tie choreografie na jednotlivé hudby boli vypracované do posledného detailu a boli veľmi dobré. Záverečná choreografia na film „Platoon“ je veľmi pôsobivá. Osobné hodnotenie: 73% (***) (23.07.2016)

Patriotismus je mi ve filmech úplně uprdele, a u američanů to musíte brát fakt s rezervou, oni jsou prostě takový. Za to electro hudba to je moje. Američani jsou na ty školní týmy a taneční skupiny uplně ujetý. A ten přechod New york--> ''zapádakov ''jsem taky zažil :-) Nejlepší byl ten psycholog fanoušek Barcelony...fotbálek, pizza, no stres. ''Necháš mě dokoukat fotbal? :D'' (09.09.2016)

"Tahle škola, tohle město je jen díra, která chrlí budoucí vojáky." A v takové díře DJ Harvest za trest skončil. Útěchou mu může být, že při sezeních s psychologem hraje FC Barcelona vždycky nějaký ten zápas, ale vysvětlujte krásu fotbalu zfetovanému americkému junákovi. Zejména takovému, který pořád mixuje, troubí a deformuje zvuk tak, že mi to trhá uši. Takže se hraje, tančí a řeší traumata, což pro mne taky není žádná výhra. Ještě horší je skutečnost, že snad v každém záběru vlaje minimálně jedna americká vlajka a na to já mám vyloženou alergii. (26.04.2016)

Na tento film jsem narazil náhodou a zaujal mě začátek, kde se nějaký rádoby DJ Harvest (asi jako kdyby u nás si někdo říkal DJ Zetor) předvádí na nějaké párty a sype do sebe jedno éčko za druhým. Divák se pak nemůže divit, že nakonec skončí na nějaké dětské odvykačce, kde se seznamuje s dalšími dětmi s různými problémy. Postupem času jsem zjistil, že film je i hudební, ale ony hudební čísla mi vůbec nevadila. Jen mě udivovalo, jak si ten kluk přivlastňoval veškerou muziku pod sebe. Přitom jenom spojoval muziku, kterou složil někdo jiný. Také mě tím svým přístupem hodně rozčiloval, stejně tak, jako když si myslel, že od všech může zjistit všechno, ale sám o sobě neřekne nic. Vše ale vynahrazoval Josh Duhamel, kterého osobně mám rád, a který mi tady svým nadšením pro evropský fotbal, dělal vysloveně radost. Nejlepší je, když americkýmu spratkovi a DJovi v jedné osobě vysvětluje, že fotbal je u nás v Evropě docela oblíbený a malý spratek z toho šoku asi dalších pár dnů ani nespal. Amíci každopádně nemarnili čas, a aby nebyly zase tak moc pro evropští, tak do příběhu zahrnuli hlavní příběhovou linii a tou jsou stigmata rodin amerických vojáků. Jak říkám, čekal jsem to horší, ale nakonec to nebyl zase tak špatný film. (25.05.2016)