Attila Marcel

Neohýbáte se smíchy. Běží před Vámi film, který je mírně bizarní, ale o tom život bývá. Uhlazený Attila, který nemluví a ve třiceti letech žije v nájemním čtyřpatrovém domě se svými tetičkami, které milují hudbu a dávají výuku tanečních hodin. Už jen to složení tanečníků mě dostalo, a když jsem viděla podivínskou sousedku paní Proustovou s obrovským psem, připomínající medvěda a pěstující bylinky s mnoha účinky v bytě, moje zvědavost vzrostla. A střípky vzpomínek daly dohromady dětství malého Attily, které provázela láska, umění a tragédie. I když jste mohli konec předvídat, byla jsem mírně dojatá, protože život, ten Váš, když se rozhodnete ho opravdu žít, může ještě za něco stát. (04.07.2015)

Attila Marcel je film, ktorý má neskutočne príjemnú atmosféru a poskytuje vizuálny zážitok hoden opätovného pozretia. Žiaľ, má tiež zdĺhavý až nudný začiatok a predvídateľný dej. Predvídateľný, ale pekný. Chvíľami ťaživo smutný, chvíľami dojemne rozprávkový. Toto všetko vyšperkované drobnými detailami vpletenými do príbehu, ktoré čakajú či si ich niekto všimne, dokopy tvorí dielko, od ktorého som si možno sľubovala trochu viac než som dostala, no rozhodne potešilo a neurazilo. 85%. (27.08.2014)

Za svůj filmový život jsem již bohužel viděl ledacos, aby mě smířlivá lidská komedie o střetu zakonzervované zkostnatělosti s nezávislou živorodostí na ploše jednoho domu a parku nějak výrazně stimulovala. Navíc v takto smířlivé formě s nesmělými pokusy o humor, které působí dojmem, že je někdo dopsal až během natáčení a hercům se do nich moc nechtělo. Potenciál komedie se u mě vyčerpal u nápisu "fuck the menuet", potenciál dojemného dramatu již před několika lety. Leč úvodní záběr je super. (08.07.2014)

Attila Marcel vraví, že ak máte niečo nevysporiadané v živote a súvisí to s detstvom vyrazte do lesa na magické huby. No ak máte v susedstve tetku-bylinkárku, nemusíte ani to. Po vypití odvarku vypúlite oči, zavrátite hlavu: a je to tu. Na myseľ vyvstanú priezračné odpovede na otázky typu: Prečo ma vždy niekto do niečoho núti? Prečo robím, to, čo robiť nechcem? Prečo počúvam fašizoidné príkazy svojich tútorov? Prečo vediem tak nudný život? Prečo som poslušný robot? Všetko cez presvetlené okamžiky zasunutých šuflíkov pamäti. Priezračné a jasné, až tak detsky jednoduché. Nebyť teda záverečnej scény na pláži (áno tej po titulkoch - kto ste ju videli?), ktorá celé to optimistické nadšenie trochu skepticky znejasňuje. Všetko v objatí hudby a farieb a scén pripomínajúcej šálku čaju a čučoriedkového koláča v prírodnom altánku, v tieni starých stromov. Polahoda pre všetkých, ktorí podľahli čaru nemej kinematografie a nezabúdajú, že film je predovšetkým o možnostiach obrazu, zručne vystavaný dej je len dobrým korením, ktoré je dobre ak sa použije, ale nemusí ho byť vždy za hrsť. Stačí po troškách. Dobrého filmu, dobrých byliniek, húb, voňavej hebučko vláčnej bábovky s jablkovým čajom. (27.07.2014)

Tohle je přesně ten feel good film, který mi už zase nějakou dobu chyběl. Sylvain Chomet nezklamal a dokázal odvyprávět zábavnou poetickou hříčku osudu i bez animovaných postaviček. A když už se zdá, že si tempo příběhu v poslední třetině vystačí se setrvačností, nastoupí mohutný závěr, jenž uzemní i toho nejzarytějšího pochybovače. Více takových francouzských barev… co vlastně dneska dělá takový Jean-Pierre Jeunet? (12.02.2016)