Attila Marcel

Je zajímavé, jak máme každý jiný pohled na filmovou tvorbu, ale já si myslím, že je to svým způsobem obohacující. Příkladem může být třeba film Paříži miluj tě, který někomu nesednul a pak tento, který zase tak trochu minul mě. Nápad byl výborný, vrátit Paula pomocí záhadného čaje zpátky do minulosti za účelem jeho vytrhnutí ze stávajícího stavu nudné rutiny a v podstatě umírání zaživa, ke smysluplnějšímu životu. Po vizuální stránce to byla barevná pochoutka, opravdu se bylo čím kochat. Ale co jsem nebyla schopná akceptovat, byla přílišná překombinovanost. Sylvian nám to chtěl předložit originálním způsobem, ale já se tentokrát nechytala. A co mně moc nepřidalo, byl i samotný Paul, který na mě působil tak, že jsem nebyla schopná ho litovat, moje empatie se zkrátka nedostavila, tak jak by to bylo v jeho případě žádoucí. A to nemluvím o jeho tetičkách, které hrály zřejmě velmi dobře, ale já bych s nimi při nejlepší vůli nevydržela ani minutu. Zkusím ještě nějaký jiný Chometův snímek, třeba jsem jen nebyla v tom správné, rozpoložení. (28.11.2014)

Za svůj filmový život jsem již bohužel viděl ledacos, aby mě smířlivá lidská komedie o střetu zakonzervované zkostnatělosti s nezávislou živorodostí na ploše jednoho domu a parku nějak výrazně stimulovala. Navíc v takto smířlivé formě s nesmělými pokusy o humor, které působí dojmem, že je někdo dopsal až během natáčení a hercům se do nich moc nechtělo. Potenciál komedie se u mě vyčerpal u nápisu "fuck the menuet", potenciál dojemného dramatu již před několika lety. Leč úvodní záběr je super. (08.07.2014)

Neohýbáte se smíchy. Běží před Vámi film, který je mírně bizarní, ale o tom život bývá. Uhlazený Attila, který nemluví a ve třiceti letech žije v nájemním čtyřpatrovém domě se svými tetičkami, které milují hudbu a dávají výuku tanečních hodin. Už jen to složení tanečníků mě dostalo, a když jsem viděla podivínskou sousedku paní Proustovou s obrovským psem, připomínající medvěda a pěstující bylinky s mnoha účinky v bytě, moje zvědavost vzrostla. A střípky vzpomínek daly dohromady dětství malého Attily, které provázela láska, umění a tragédie. I když jste mohli konec předvídat, byla jsem mírně dojatá, protože život, ten Váš, když se rozhodnete ho opravdu žít, může ještě za něco stát. (04.07.2015)

Attila Marcel - praštěné postavy, chytlavé písničky a milá atmosféra, tyhle tři věci mi utkví v paměti. A samozřejmě krásné (smutné) oči Gouixe, ty totiž opravdu stály za to. A Madam Proustová i s tou zahradou v bytě, na návštěvu bych k ní sice nešla, ale musím uznat, že to bylo stylové. Ono tam bylo stylových věcí a postav víc - smrt Paulových rodičů, podivné tetičky i doktor vycpávač zvířat. Jo jo, vzpomínky jsou mrchy, a přes poselství filmu si stejně myslím, že občas je stejně lepší zapomenout. (16.09.2014)

Sylvain si tak trochu sám nasypal klacky pod nohy. Guillaume sice valí kukadla o sto šest, čertužel jen to nestačí. Pokud se Sylvain chce dál věnovat hranému filmu, doporučil bych mu pár lekcí u Michela Gondryho. On totiž ten "reálný(skutečný)" svět skýtá mnohá úskalí, především v tom, že si s ním pro dotvoření určité atmosféry musíte pohrát skoro více, jak s tím animovaným. Přesto jsem velmi zvědavý a těším se na další film. (18.05.2014)