MasterChef Junior

Na tohle jsem koukala zaskočená. Co si budeme vykládat, mé zájmy v časech 8-12 let rozhodně nekorespondovaly s tím, co se na obrazovce strhlo, když to děti pustily. Ve svých juniorských letech jsem se zaobírala třeba samostatnou jízdou na kole, plaváním v létě na koupáku, taky se chodilo do Osvětové besedy ve Venuši odpoledne do kina na Vinetoua nebo Fontánu pro Zuzanu, skákal se panák, guma, schovka, vybiša, samozřejmě proběhly nějaké ty toužebné sny o princezně a x hodinové duchaplné debaty na klepáči a ačkoli nepocházím z vyloženě sociálně slabších poměrů, většinu svého dětství jsem fungovala na natřeném chlebu čímkoli (hořčice ani posolené sádlo nepředstavovalo nic nevšedního), o jednom ohřívaném teplém jídle denně (buřtguláš, koprovka, špenát, luštěniny nebo všemi milovaný chleba ve vajíčku s okurkou), v neděli však na talíři zazářila vyběhaná kuřecí noha s rýží a protože byla ta neděle, býval k tomu třešňový kompot. Vrcholem kulinářské invence bývalo knedlo vepřo zelo, řízek s bramborem a okurkovým salátem, plněná paprika s rajskou a knedlíkem, španělský ptáček nebo sekaná. Za přijatelné sváteční jídlo se považoval i smažák s hranolkama a tatarkou. Výroba těchto pochutin mě míjela. V těch časech se výchova opírala výhradně o zásadu č.1: děcko nesmí být k vidění nejlépe celý den, čili já a moji kumpáni jsme celé víkendy prolítali "po venku". Hrabůvka s výstavbou přilehlé Dubiny k našemu zabavení naštěstí poskytovala dosti kreativních možností, jako bylo sáňkování osmdesáti dětí ve stejných oteplovákách na jednom, na bláto a šutry vyšmajdaném, umělém kopečku na Krestovce, hraní si na vojáky v bahnitých zákopech na Antonína Poledníka, prolézání naskládanými betonovými skružemi nebo kovovým potrubím či posedávání mezi pavilony v areálu školní zahrady, což bylo teda spíše pro ty dvanáctileté. Mezi největší adrenalin se počítala výprava kukuřičným polem do Běláku, nebo vycházka na houpací most do Hrabové nebo jízda lokalkou do Poruby. Optikou takového programu se dá pochopit, že dobrodružné sídlišťové dítě přiběhlo, od bláta zasrané až za ušima, domů pouze k obědu, k tomu obědu, který se zjevil na talíři sám od sebe. Očista spočívala pouze ve vyzutí a umytí rukou a takový oběd byl zkonzumován často v bundě plus čepici a rukavicích houpajících se na špagátě. Dítě jedlo často samo, pouze v neděli se dbalo na rodinné stolování. Po obědě byla ratolest nasměrována opět k zabláceným gumákům, které se válely na chodbě a s klíčem na krku následně vykopnuta na ostravský vzdoušek. Sníh té doby byl zásadně černý. Račte si povšimnout, že rodiče často rádi umyli a utřeli nádobí sami, jen aby měli svůj klid. Rafinované! Později vypukla studia a různé lechtivé aktivity, čili na nějaké obcmrdávání se po kuchyni nejen že nebyl nikdo z dospělých za ty roky zvědavý, hlavně o to nebyl zájem jednotlivce z podstaty životního stylu. Je pravdou, že v momentě, kdy se touto životní lekcí dotyčný stavěl na nohy vlastní, žil řadu let na kupovaném leču s párkem, segedinu z konzervy, párcích s hořčicí, na těstovinách s kečupem a sýrem či vystál dolík v asfaltu u Vyhlídala, ale že by nás to poškodilo? Ani náhodu! Alkohol vyřešil vše a přes to všechno, co jsme spráskaly, figurky jsme měly jako barbínky i po dvou dětech. Čili, když jsem zmerčila ty přecvičené, panáčkující, přemotivované jezevčíky, kterak kmitají kolem ploten ve věku, který pokládám za hluboké dětství, označila jsem to za totální zhovadilost. Nicméně následně jsem uznala, že doba je výrazně jinde. Že to ty americké haranty baví, navíc jsou opravdu nesmírně šikovní, kreativní a i přes nesympatické dospělácké ambice hodné zamyšlení vaří tak, že to člověk naší mentality jen tak pobrat nedokáže. Nevím. Mně osobně americká jídla příliš neoslovila, měla jsem tu čest. Chválím jejich dokonale připravený chřest a taky brambory, které mají exkluzivní. A samozřejmě steaky z masíčka na jihu. Jinak jsem nad tučnými, nechutně přeslazenými pachutinami, kdy sladký je i zavináč, trpěla jak zvíře. Jogurty, koláče, hambáče… Hnus. Na ovoci jako orangutan, na rybách jako mořská vydra slovy několik let. Díkybohu za kuchyni mexickou a taky za tequilu. Pořad nehodnotím. Je zajímavé, jaké ty děti umí zázraky, však aby soutěžily o 100 tisíc dolarů robátka takového věku? Nevím. Zrovna v tomto případě cítím, že jsem z jiné doby. Možná se neumím ztotožnit s faktem, že pokud chce člověk něco dokázat, musí mít sakra ostré lokty, vysoké sebevědomí a musí kráčet přes mrtvoly. Každopádně tento pořad za shlédnutí stojí. Pak mi vy dospělí napište, jak to smetlo vás. ;) (03.04.2020) (méně) (více)