Život jde dál

Film se dělí na tři dějství, které jsem si pojmenoval Cesta, Rozhovory a Koker. Hodně by mě zajímalo, kolik věcí vzniklo přirozeně a spontánně, a kolik je hraných, protože sestavené je to dokonale. Že je něco přirozeně natočené (navzdory kameře), o tom myslím svědčí rozhovor se staříkem bez hrbu v autě, protože jej jenom slyšíme, ale tentokrát nevidíme. Líbily se mi celkové záběry - třeba v části Cesta jak nemohli projet silnicí kvůli trhlinám, jež jsme mohli vidět zdálky z profilu, a musejí pak otočit, nebo ke konci ten fórek, jak nemůže vyjet s autem. A snad, možná, nakonec toho svého dětského herce našel. Mimochodem, to jsem si říkal, proč se v úvodu někde zmiňuje propojenost hudby s jihoevropskou hudbou, ale když pak na konci zní pod titulky ten Händel, propojilo se to znamenitě. Každá část má něco do sebe, a na každou je třeba se naladit, jak jsem zjistil. Cesta mne začala bavit docela pozdě, ale pak jsem si ty záběry z auta i celků, kolony aut, opravy domů, stany, bagry podél silnice apod. docela užíval. Rozhovory mi přijdou občas až moc filozofické. A Koker je o překonávání obtíží. Každopádně budu mít k mistrovství ve fotbale od teď zcela jiný vztah. Někdy lidem ke spokojenému životu skutečně stačí málo a nepotřebují luxusní hotely s bazénem a all inclusive. A to dokonce po tak tragických událostech, což mne hodně dostalo. Negativem filmu jsou občas zbytečně zdlouhavé pasáže, něco se dalo zkrátit, některé myšlenky se zbytečně opakují, a fakt tomu chlapečkovi nevěřím, že je tak děsně chytrý, aby radil paní u vodovodu, jak to Bůh s tím zemětřesením myslel. (No a ještě jedno negativum, ale to je subjektivní věc, že mi hlavní herec hodně připomíná, i těmi povislými koutky, pana Bernarda z ČT, který mi přišel jako děsný suchopár bez smyslu pro humor, který musel mít vše až nepříjemně punktlich, a snad mu i chyběla fantazie.) (27.06.2023)

In memoriam díl čtvrtý- Pocta Abbasu Kiarostamimu, jehož jsem poznal před pár lety na LFŠ a od té doby čekám na další nové filmy. Už se nikdy nedočkáme a zbývá jen detailně poznat celou jeho práci. Kokerská anabáze pokračuje, posledním záběrem se AK nejvíce přihlásil k vlastnímu stylu. Dlužno podotknout, že tento road trip režiséra a jeho syna není zdaleka tak zábavný jako jiné filmy, zejména tolik srovnávané Pod olivovníky. (13.07.2016)

Jako kvazidokument o krajině zjizvené nepředstavitelnou přírodní katastrofou ode mě snímek obdrží 2 hvězdičky. Ve všem ostatním Kiarostami v mých očích selhává. Jeho snímek postrádá spoustu toho, co film dělá filmem, včetně těch nejzákladnějších prvků, jako je scénář. Dialogy jsou nepříjemně banální, zvlášť s přihlédnutím k situaci místních lidí a tragédii, které čelí. Komunikace chlapce s ženou, která ztratila dceru o Bohu, je jen malou jiskřičkou, která nic nezapálila. Tvorba režiséra Kiarostamiho je určena nanejvýš specifickému druhu festivalového publika, ke kterému nepatřím. Je to varování, abych se jeho filmům obloukem vyhnul. Celkový dojem: 35 %. (03.03.2021)

Oceňujem Kiarostamiho prácu a metahypnózu krajiny, ktorú implantuje do sveta reálnych postáv. Týmto civilným prístupom so sociologickým presahom referuje o problémoch krajiny či dospievaniu detí následkom rýchlych sledov udalostí. Vadí mi však prílišná utiahnutosť a jednoduché, málo sa vyvíjajúce dialógy. Od iránskeho príbehu, kde prírodné katastrofy či ukázy hrajú hlavnú rolu, čakám iniciatívnejšiu réžiu. To neznamená, že sa mi film nepáčil. (16.02.2021)

Na Kiarostamiho filmu Kde je dům mého přítele? jsem vysoce oceňoval mj. silný realismus, na film pro děti a mládež s jednoduchým příběhem zcela nezvyklý. Byl to rozhodně netradiční zážitek, ačkoliv ve srovnání s právě viděným snímkem pořád „jenom film“. Život jde dál v jistém směru předchozí díl volné trilogie překonal, protože Kiarostami se posunul po tragických událostech v íránském Kokeru ještě dál a během podobně jednoduchého příběhu putování malého kluka s otcem krajinou po zemetřesení nabídl divákovi takřka autentický prožitek. Napomáhá tomu jak působivá kamera, zabírající spustošená místa často statickými záběry z pohledu cesty autem, tak samotné zmínky o předchozím filmu, z něhož tu postupně navštívíme a prohlédneme si s hlavními postavy dobře známá místa natáčení, přírodou již zčásti nemilosrdně změněná, a setkáme se i s některými herci z původního filmu v rolích sebe sama. Přes nepochybně smutný ráz a pohled na tragické události vznikl snímek se skoro až uklidňujícím nádechem, z něhož na vás vedle smutku nejednou dýchá i hřejivý pocit při pohledu na ukázku dobrosrdečných mezilidských vztahů i ústřední myšlenky o tom, že život jde vždycky dál a navzdory smutným okolnostem kolem nás je potřeba znovu nalézat k němu chuť. Po velmi působivé první polovině s přímočárým „road movie“ stylem se pak na chvíli napětí ustálí, až se může zdát, že najednou už snímek nemá co nabídnout, ale stejně neztrací atmosféru, upoutává, brzy naštěstí nabere nový dech a závěrečná symbolická scéna se zdoláním kopce je ohromná. Kinematografie zřejmě jediné země, v níž pořád pravidelně vznikají osobité filmy (nejen) pro děti a mládež, pod taktovkou zásadního režiséra opět nezklamala. [90%] (12.02.2022)