Dny zatmění

Nějak nevím, co přesně mi to chtělo říct. Témat v tom není málo (snaha o soužití nově přistěhovalého člověka se zbytkem obyvatel vesnice, tvůrčí krize (spisovatel neví, jestli je svým psaním spokojený nebo ne), střípky osudů místních obyvatel), ale všeho je tu jen trocha. Nemůžu si pomoct, ale působilo to na mě, jako bych sledoval různé scény nahodile za sebou poskládané a tím jediným prvkem, co v nich navazuje, je postava Malyanova, která tím vším procházím. A tuhle rozpolcenost jsem cítil celých 139 minut. Pak tu ale jsou scény, co působí spíš symbolicky ((asi) Anděl, mluvící mrtvola) a tím pádem si nejsem jistý, jestli to celé náhodou není nějaké hodně hluboké a těžko pochopitelné podobenství, či se jen jedná o nahodilý sled více myšlenek. A možná to celé je jen psychologický film a dost scén se odehrává v hlavě Malyanova (což je taky možnost - v některých scénách to u něj vypadá na skrytou homosexualitu a on sám moc neví co se sebou) - takže o čem přesně Dny zatmění jsou, nechám na jiných. A nebo to pochopím po druhém zhlédnutí, ale moc si nemyslím, že bych ho kdy uskutečnil. Po herecké stránce je to perfektní, po filmařské dobré, ale dost záběrů mi přišlo zbytečně dlouhých a celkově se to strašně vleklo. A vlastně jsem ani nepochopil, proč jsou některé záběry barevné a jiné černobílé (těch je víc) a proč při těch barevných je někdy použito rybí oko... Jinak ten sci-fi prvek jsem v tom ani nenašel. Nebo tam je, ale strašně upozaděný. Možná se to odehrává v nějakém paralelním světě, nebo je tu ten žánr proto, že se to odehrává neznámo kdy? Netuším. Takhle rozpolcené pocity jsem z filmu už dlouho neměl. 3* (21.11.2020)

„Tým dokonce vypracoval časový scénář tohoto způsobu zániku vesmíru. Mělo by k němu dojít za 20 miliard let. Jednu miliardu let před koncem se jednotlivé galaxie vzdálí natolik, že přestanou být navzájem viditelné. V momentě, kdy totéž potká hvězdy v Galaxii, bude vesmíru zbývat 60 miliónů let. V té době už nebudou na noční obloze pozorovatelné žádné hvězdy. Tři měsíce před koncem se odpoutají planety od Slunce. Pouhých 30 sekund před koncem exploduje naše Země. A pak už dojde k rozbití atomů a posléze i jejich jader. V tento moment zbývá vesmíru už jenom 10 na 19 sekundy. Nezbude nic, zdá se, že nastane opravdu definitivní konec.“ [Pavel Koten, "‚Velké puknutí‘ na konci vesmíru“]... Co má tohle společného se Sokurovým filmem? Kdo ví? Kdo ví, do kterého časového bodu vesmíru je umístěn. Ale právě možná v tomto paradignamu se utváří svět doktora Maljanova (z jeho letmých dotyků se světem). Možná jde o to (o něco) protáhnout tuto deset na devatenáctou sekundy. Pozn. 1: Zvuková stopa, koláž mluvených projevů a hudby Jurije Chanina nebo Chanona (nebo také jinak) mi byla velice blízká. Dříve (ne moc dávno) patřil tento druh soudobé hudby k velice častým. Pozn. 2: Skladba věci připomínala spíš chaos než nepořádek. Pořádek konzumní části světa je jeho kontrastem, netvoří však řád. (13.12.2018)

Až neúnosně pomalu natéká nádoba dění – odkapávajícími dialogy a němými záběry na zdánlivě neobyvatelný svět – až přeteče. A přetekla by ještě rychleji, kdyby ústřední hrdina jen mlčel. Jeho jinakost v zaznamenávaném světě mluví dostatečně sama za sebe. Ke zlomu dochází, až v okamžiku, kdy objeví dítě – nebo snad Dítě. Film se totiž rázem promění v hagiografii ne nepodobnou setkání svatého Krištofa s Kristem. I ono dítě, které objeví mladý lékař, má spasitelské rysy; i ono jej upozorňuje, že mu jeho rodiče ublíží právě kvůli němu – hříšníkovi. Metanoia však nepřichází bezprostředně. Nejprve se začne rozkládat zdánlivě uspořádaný svět, a postupně se každý obzor přiblíží a podusí, až se konečně hladina uzavře… (09.03.2019)

Dny zatmění fungují lépe než Hypnogen (jako většina Sokurovů co jsem měl možnost vidět). Tempo je pozvolné, obraz deformovaný, hudba sama instrumentuje dozvuk a ten je použit i na tu, co se line jakože z rádia – usíná se snadno. Abych to trochu zlehčil, dívat se většinu filmu na toho gymnastu-hřebečka je radost. Jinak si ale budu muset zase přečíst ve Strugatských, „jak to vlastně bylo“ - po Stalkerovi, který je úplně jiný než předloha, i po Germanově Trudno být bogom, jsem už zvyklý. Nemyslím si, že umělecké dílo je odděleno od své doby a tak ač nikoliv milovníka totalitarismu, zaráží mě i dnes, jak v Lenfilmu let osmdesátých bylo možné listovat v knize o Hitlerovi po záběru na knihu o Brežněvovi. Systém se hroutil. Osvobozující doba. Hovor o odsunu národů SSSR z jejich domovin je další věc - ale to už se dělo za carismu. Dlouhé plochy filmu zabírá pojednávání nehostinnosti a zchátralosti města u Kaspického moře. Islám je všudypřítomný, nevím, zda platí v etické rovině filmu to s křesťanstvím, jak o tom píše Dionysos. Viděl jsem tu naproti tomu esteticky řadu prvků z Tarkovského: Sokurov je víc malíř, než vypravěč, často mu trochu uniká "o čem se to zrovna hovoří" - otevřená forma – tohle bylo často zase jak záznam performance. Podle mě to neznačí volnou imaginaci a hravost, ale vyčerpanost opravdového nápadu flikovanou bujícími asociativními improvizacemi. A vzpomněl jsem si na Iljenkovu Zónu – a ona ta maketa byla tady také-). (26.06.2019)

Není to sci-fi. Emotivně silné, obrazově silnější. Hodně zaujme výborná práce s kamerou, střihem záběrů, používáním filtrů (které jen umocňují atmosféru), výběr hudby (doporučuji 5.1 zvuk). Nevíte, co je hrané a co autentické. Sledujete několik příběhů, vesměs podobně smutných, divák je však navyklý hlavně na jeden (či více) příběhů hlavních, a ten (ty) tady chybí. Může se vám taky stát, že po několika minutách filmu usnete na dvanáct hodin. (15.12.2010)