Nábřeží mlh

Uvedomujem si, že Nábrežie hmiel patrí do francúzskej filmovej klasiky, Carné, Gabin a Simon sú zvučné mená vo filmovom svete. Tiež si ale uvedomujem, že film som per partes sledoval niekoľko dní a zažil pri ňom toľko mikrospánkov, ako pri máloktorom. Naďalej ostanú pre mňa klasikou iba filmy, ktoré si zachovali svoju príťažlivosť až do dneška. Tento film za taký nepokladám. Paradoxne si z neho budem najdlhšie pamätať psíka, ktorý si osvojil Gabina. (07.05.2010)

Mám rád filmy v ktorých je dážď, v ktorých je hmla a ktorých príbehy sa odohrávajú prevažne v noci. Vtedy je všetko tajomné, mystické a má to tú správnu atmosféru. Nábrežie hmiel je typickým filmom poetického realizmu. Romantická zápletka, ktorá podlieha vplyvu fatalizmu, ktorý je vo filme prítomný hneď od začiatku, ale ja napriek tomu, alebo možno vďaka tomu sa film stáva pútavejším. Obsahuje scény, ktoré sa vyznačujú krásnou obrazotvornosťou a s ktorých cítiť nový, zaujímavejší svet, poznačení vplyvom poznaného a reality. Jean Gabin vytvoril skvelého, uveriteľného ani drsného ale ani cintľavého protagonistu, ktorému držíte palce, rozumiete jeho trápeniu a tajne dúfate, že sa nakoniec všetko zlé na dobre obráti. Jedna scéna strieda druhú a aj keď sa nejedná o žiadny dynamický príbeh, dokonca vo filme nie sú ani výraznejšie akčné scény, má film osobité čaro, ktoré ho radí k veľmi štylistický pútavým filmom. Carné spolu z Prévetom vytvorili naozaj skvelý film, s presahom ľudskosti, ktorý ani v súčastnosti nestráca nič zo svojej výpovednej sily. (13.04.2011)

Mlha je hustá tak, že by se dala krájet, ale není to rybníček Brčálník, co se za ní skrývá v přístavu Le Havre. Je to užírající pesimismus, ale i brána do širého moře, která naskýtá možný únik z tristního života. Většina dějových pozadí zůstala úmyslně nevyjasněna, aby nechala prostor divákově představivosti a zaměřila jeho pozornost jinam. Carné si dal záležet zejména na přesné charakterizaci postav a scénické atmosféry. Spolu s Prévertovými trefnými dialogy je Le quai des brumes velmi dobrá, evropská noirovka. (21.10.2011)

Postava Jeana ( Jean Gabin ) je výborným spôsobom stvárnená drobnokresba pesimizmu. Vojenský zbeh je konfrontovaný so svojráznymi postavičkami nábrežia, hlavne mladou dievčinou, do ktorej sa zamiluje. Divák by očakával, že opätovaná láska bude na príťaž jeho plánom, opak je pravdou. Marcel Carné mnohokrát dostával svoje postavy pred neriešiteľné problémy a ak už aj mali pocit, že ich vyriešili, napokon bolo všetko inak. (09.04.2010)

Tak už jsem začal doufat, že se mi od Carného něco bude líbit, protože začátek je fajn, dobře prokreslené postavy, tajemná mlha, putyka na okraji města pro místní zoufalce, tajemná kráska... Jenže celé je to nedotažené a u některých postav špatně pojaté. Třeba u obchodníka Zabela jsem až ve druhé polovině filmu pochopil jako že má být ošklivý a trpí tím. On totiž hned od vodní scény působí jako sympaťák - nebojí se místnímu mafiánkovi říct do očí svoje, má správně cynické průpovídky, nadsazuje umění a krásu nad zlo - a pak najednou je představen jako zrůda. Sorry, ale nefungovalo to, spíš jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Ostatně jsem nepochopil, proč mafiánek nejednal už při prvním profackování, protože pak to nedávalo smysl. Vůbec mi to přišlo, jako kdyby první polovinu filmu psal někdo jiný, než tu druhou polovinu. Protože psychologie postav se někam vytratí, cynické průpovídky zmizí, a stane se z toho jen ubrečené melodrama o jedné velké, ale nenaplněné lásce. Ó, jak nečekané! Zvláště u Carného a Préverta. Jako je to lepší než Brány noci, ale podobně neuvěřitelně podané, vlastně depresivní, nihilistické a co mne nejvíc vždy u těchto dvou zaráží, bez jakékoliv poetiky. A málem bych zapomněl, s knihou to v podstatě nemá nic společného, jak jinými postavami, tak zcela jiným zaměřením na určitou poetiku života na okraji. (15.10.2023)