Krajina v mlze

Viděl jsem zde už vliv Wenderse a Akerman - to v sedmdesátkových Angelopoulosech nebylo. Jediná výtka - ke konci se příiš tlačí na pilu. Tedy, řekl bych: Guerra tlačí - znám to i z Nostalgie, je prostě takový. Výkřiky o andělích hraničily se sebeparodií. Přesto na pět. Myslím, že se to dá chápat jako pouť everymanů světem. (21.02.2023)

Konečně konzistentní Angelopoulos. Jinak přístupem velmi podobné filmy "Cesta na Kitheru" a "Včelař" měly jednu vadu na jinak vycizelované kráse: používání dlouhých záběrů á la Tar-r či Tar-kovský ve spojení s minimalistickým projevem postav vytvářel zajisté účinek lidské a myšlenkové hloubky, ale z mého pohledu výměnou za paradoxní dehumanizaci těch samých postav. Pomalá kamera, klasická hudba, zasmušilý či zpytující pohled citovým pnutím znehybněné tváře upřený v dál - to vše dělalo z postav v autorových filmech a v jejich nejsilnějších okamžicích "jen" naplnění uměleckých figur, přestávaly být postavami z masa a kostí a měnily se v mlčenlivá ztělesnění obecných lidských principů, a to přesně ve chvíli, kdy se je měl divák snažit nejvíce lidsky pochopit. Zde je situace takřka stejná, s jedním rozdílem: zde již Theo místy přiznává rétoričnost svých postav i uměleckou vykonstruovanost situací, v nichž se nacházejí (symptomatickou se proto jeví scéna s padajícím sněhem a policisty). To je ulehčeno použitím žánru road-movie, jenž umožňuje za sebou řadit disparátní scény a postavy, u nichž nevadí, že jsou jen figurkami/ figurami v rukou autora (př. herecký ansámbl). A to také umožňuje, aby to málo skutečně lidských a spontánních postav mohlo být divákem skutečně oceněno. (22.09.2015)

Ťažko si predstaviť niekoho, koho by tento film nedojal. Ak už nie iba tým, čo vidí, tak aspoň spojením hudby s tým, čo vidí. Kritika by v tomto prípade mohla Angelopoulosovi vyčítať citové vydieranie, ale opäť je všetko na svojom mieste a režisér je rozoznateľný v každom zábere a scéne. Opäť sa kamera sústredí na bezútešnú, otvorenú krajinu, na hranice, rieky, cesty, moria, atď. A po nich neustále premávajú dopravné prostriedky (autá, autobusy, nákladiaky, vlaky, lode), aby nás niekam, do vysneného vytúženého cieľa, dostali. A nakoniec je aj jedno, či je vôbec tento cieľ reálny, alebo iba klamom, pretože v neho veríme a cestujeme. Koniec si už musí vyložiť každý po svojom, dominuje mu symbolizmus a či ho budete považovať za relatívny happy-end, alebo tragické a nevyhnutné vyústenie predchádzajúcich udalostí, necháva Angelopoulos na vás. (25.08.2019)

Přestože mi přišlo, že ten film nemá dvě ale asi čtyři hodiny, přestože některé scény byly asi třikrát delší, než je únosné, přestože něco na mě působilo jako čirý lartpourlartismus, přes to všechno mě něco nutí dát plné hodnocení, protože cítím, že mě ten film jaksi převyšuje, musím o něm pořád přemýšlet a nějak se s ním vyrovnat. Pár scén je vyloženě geniálních, navíc celkový autorský rukopis je jedinečný, malým příkladem budiž jen scéna, kdy do hospody vejde slepice a celé osazenstvo ji bez hnutí pozoruje, načež ji někdo chytí a hosté se dají znovu do pohybu a hlasitého hovoru. Pro pozorného a trpělivého diváka je tu podobně poeticky absurdních situací celá řada, až mi to občas připomnělo Kusturicu (ale jo, toho Tarkovského taky...). A v neposlední řadě - oba dětští herci jsou skvělí! Zajímalo by mě kde jen Angelopoulos sehnal dvě děti, co dokážou i několik minut stát bez pohnutí? (20.03.2012)

Lyrický obraz na filmovém plátně. Audiovizuální performance. Není to ani divadlo, ani film, a symbioza obou taky ne. Více by tomuto příběhu slušela divadelní prkna a kulisy. Lásku k divadlu tvůrce filmu mj. vyjádřil etudami s divadelním kočujícím kolektivem putujícím napříč městy a neúspěšně hledajícím zájem o jejich představení. Možná proto tvůrce vsadil na filmové zpracování - aby tak pojistil příběhu zaručené publikum. Sice se mu to povedlo, ale nepodařilo se mu pojistit i uvěřitelnost a naplňující zážitek. Objektivně však lze chápat film vč. jeho názvu jako sociálně-politické podobenství určité etapy Řecka. (12.01.2019)