Láska šílená

Hlubinná groteska Jessicy Hausner mě nadchla především svou úsporností a režijním minimalismem – a přísností. Žádné okázalé hyperboly, žádná zjevná dvojznačnost – odstup se zde projevuje nejvýše jen jako chvění (životního) stylu a nejčastěji jej nese loutková stylizace postav, které se různě vztahují k životu, zatímco o něm nemají sebemenší představu a uzavírají se ve svém jevišti (které je zároveň dějištěm pověsti i hledištěm). Nenápadná komičnost makabrální koketerie nepovstává z přehrávání, z erupcí nesmyslu, ale naopak – z kontextu důsledně zastávaných pozic – z rétoriky, stylu a imaginace, ba té především. Právě tak tento snímek není jen dílem filmovým, ale i divadelním a malířským. Celek současně evokuje divadelní představení i procházku historickou galerií, kunstkamerou. Režisérka scény komponuje jako biedermeierské obrazy: obličeje se umrtvují do olejových tváří, těla se v osvojených pózách nesou mezi zátišími a vytvářejí bezobsažné ideogramy společenských událostí – právě jako na salonních obrazech. Omezenost jednání, meze (prkennost) vzruchů a (dřevěnost) afektů proměňuje hrdiny na loutky a celek na pimprlové divadélko: kroužení okolo smrti zaslepuje všechen zbývající život, který básníkovi přichází nebásnický a ženě neněžný (nemocný); jak se na večerních soaré perzifluje umění, tak se dokonale rýmuje s tím, jak se ti múzicky cítící (se) snaží konečně nereprodukovat, ale ztělesnit – a tak trnou – věčně. Život i smrt se v těchto umělých rámcích distancují jako eventuality měšťanského rozvoje, ne nepodobny daním, společenským reformám a revolucím, a dojde-li na ně, vyvolá to zákonitě žaludeční nevolnost (a právě tak i sebevražda jako dráždivá možnost se svou reálností příliš podobá všem unavujícím danostem). (08.02.2020)

Tak mi pripadá, že perfektne naaranžované scény odzrkadlovali presne naaranžovaný svet hrdinov filmu. Všetko dokonalé, geometricky zosúladené, občas osovo symetrické (postele manžela a manželky). Ale bez citov. Tie sú niekde hlboko, možno však občas vrú milimeter pod pokrývkou, ale nikdy ich očakávania okolia nedokážu odokryť naplno. Najzábavnejšie je však sledovať rekcie postáv na podávané dôležité informácie, ktoré by k tomu mali dopomôcť, lenže aj také objatie dieťaťa matkou prichádza v inom momente, ako čakáme. Práca s mizanscénou je kapitolou samou o sebe, ale ak zablúdite očami inam, kde sa odohráva akcia v prvom pláne, tak možno začnete premýšľať aj nad takou funkciou psov vo filme. Láska šialená mi možno viac pripomenula atmosférou a úsečnými dialógmi Bielu stuhu ako Lurdy, stále však máme dočinenia v podobe Jessicy Hausner s výraznou autorskou osobnosťou európskeho filmu. (13.10.2014)

Filmu, stejně jako doširoka otevřenému zraku komentáře J. C. musím vyseknout kleistovskou úklonu. Přidám jen Girodetův výrok, který použil Stendhal v Červeném a černém a který na mě při sledování díla mimoděk, a částečně oprávněně, vybafnul z paměti: „Obětovat se svým vášním, budiž; ale obětovat se vášním, jež člověk necítí? Ó smutné 19. století!“ (13.10.2020)

Zajímavý příběh, který je zasazený do nečekaného prostředí, i když je pravda, že právě díky době funguje trochu jinak, než jak by fungoval v době současné. Přesto si nemohu pomoct, ale jako kdyby stál snímek na určité karikatuře, jako kdyby to celé byla jenom dramatická póza, která nakonec nefunguje. (26.05.2016)

Útrpné, útrpné, útrpné... to som zase raz šliapol vedľa. Tento film je hlavne pre vytrvalcov, pretože si vyžaduje hodne trpezlivosti. Tá je našťastie odmenená samotným koncom, ktorý divákovi ponúkne aspoň peknú myšlienku a metaforu ohľadom života samotného, no cesta k tomu je hrozne bolestivá... Jedným slovom ubíjajúca a z uší vytekajúca nuda v každom ohľade, ktorá je ešte k tomu znásobená prílišnou strohosťou postáv a ich jednotlivých činností. Chápem autorku, že chcela vtedajší život konečnej fázy klasicizmu zachytiť čo najvernejšie, no určite sa to dalo docieliť aj inteligentnejším a zaujímavejším spôsobom. Nebol som spokojný ani s výpravou, podľa mňa bola dosť nedbalo odbitá. Mám na mysli hlavne kulisy a zariadenie domu, kde niektoré jeho časti pripomínali síce biedermeier, no niečo z toho by sa hodilo skôr do secesie (koniec 19. st.). O myšlienkach a životných názoroch toho básnika radšej pomlčím, aj keď s niečím sa dalo súhlasiť. No našli sa tam aj také veci, ktoré ma skôr rozosmiali ako potešili, skrátka ani obsah (až na záver) nebol nič moc. Tento pokus o iróniu mi preto moc nesadol. Podpriemer. 40/100 (14.06.2017)