Koyaanisqatsi
Koyaanisqatsi: Life Out of Balance
Koyaanisqatsi
Obsahy(1)
Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)
(více)Videa (1)
Recenze (272)
Některé pasáže v kombinaci s tou hudbou mě úplně dostávaly do tranzu. Krásné zamyšlení nad současným uspěchaným světem, ztrácení rovnováhy a vztahu k přírodě. Někdy je mi z toho smutno, když poslouchám názory, často i lidí mě blízkých, že by nevydrželi mimo město, nebo nedej bože bez internetu, ani dva dny. Pokud to takto půjde, dál promění se naše krásná modrá planeta v šedou betonovou planetu. 75% ()
Vizuální esej Godfreyho Reggia má vysvětlení svého názvu schválně až v závěru, aby nezkreslovala divákovy představy a nevzbuzovala předsudky. Reggio prostřednictvím kamery Rona Frickeho jen sleduje a nechává vše na posouzení příjemci. Výborná je práce se zrychleným obrazem a střihová skladba. Nejradši bych přidal i poslední hvězdičku za to, že režisér přivedl do světa filmu skladatele Philipa Glasse, bez kterého by nejen tento film byl poloviční (90%). ()
Musím přiznat, že v první půli filmu, tedy té ekologičtější části jsem v kině usnul. Nebylo to zapříčiněno nudností filmu, ale byl to důsledek toho, že jsem v noci naspal jen 4 hodiny. Zato v té druhé půli jsem seděl naprosto pozorně a hltal každý nový mihotající se obraz,který mi Reggio nabídl. Filozofické myšlenky mě zasáhly zejména během ukázky života ve velkoměstech a je jasné, že každý si z dokumentu může vzít něco jiného, takže nemá cenu tady filozofovat, raději běžte do kina a tam si filozofujte sami :) Viděno na festivalu UNITED. ()
Pôvodne som chcel hodnotiť a komentovať bezprostredne po zhliadnutí filmu, ale k počítaču som sa dostal až teraz. Nerobil som si žiadne ilúzie, nečakal som, že ma film, bez jediného slova strhne a zaujme a mal som pravdu. Nech je ako chce, takýto film ani zďaleka nie je mojou šálkou kávy. Oceňujem snahu režiséra Godfreya Reggioa, to, že sa pustil do takéhoto projektu, ktorý možno v histórii kinematografie nemá obdobu je obdivuhodné. Rovnako je v jeho pozoruhodnom diele badateľná ukážková harmónia medzi obrazom a zvukom, pričom každý zo záberov je úžasný a podfarbený hypnotickou hudbou Philipa Glassa. Film zo sebou nesie veľké posolstvo, to áno, prečo sa ma ale po skončení filmu zmohol pocit, že som pozeral "len" takmer poldruhahodinový sled záberov prírody, priemyslu a civilizácie sprevádzaný netradičnou hudbou? Prečo sa mi to posolstvo nevrylo pod kožu a neprinútilo ma popremýšľať nad zmyslom tejto neokázalej, umelecky ladenej dokumentaristicky-experimentálnej vízii? Prečo ma neprinútila popremýšľať si nad naším "Koyaanisqatsi = šialeným a zmäteným životom"? Alebo som len ja taký ľahostajný a je mi úprimne jedno kam sa naša civilizácia bezhlavo rúti? Jedno je isté, Koyaanisqatsi nie je film pre každého, to však neznamená, že nemá každému čo, to povedať. Poznám ľudí, pre ktorých by bolo Koyaanisqatsi spoľahlivým mučiacim nástrojom a poznám ľudí, ktorých zmýšľanie by Koyaanisqatsi ovplyvnilo na hodne dlhý čas. To, že sa ku Koyaanisqatsi staviam akosi neutrálne je len čisto môj subjektívny postoj. ()
Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] () (méně) (více)
Galerie (27)
Photo © Island Alive / New Cinema
Zajímavosti (14)
- Patronem této části trilogie byl Francis Ford Coppola. (hot_spot)
- Názov filmu Koyaanisqatsi je prevzatý z jazyka indiánskeho kmeňa Hopi a znamená “Život vychýlený z rovnováhy“. (Javad)
- Philip Glass si film rozdělil na 12 segmentů a napsal hudební doprovod pro každý zvlášť. Když si však režisér poslechl jeho výtvor poprvé, tak film podle něj kompletně přestříhal. (hot_spot)
Reklama