Koyaanisqatsi
Koyaanisqatsi: Life Out of Balance
Koyaanisqatsi
VOD (3)
Obsahy(1)
Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)
(více)Recenze (272)
Tento filmový počin je v mnoha ohledech úchvatný. Pomalu plynoucí záběry krajiny působí uklidňujícím a pohodovým dojmem, naproti tomu rychle se měnící pohledy na naši civilizace vyvolávají stres a úzkost. Člověka to nutí k zamyšlení nad ním samým. Napadali mě otázky typu: Jsme jen otroky konzumu? Jsme ještě vůbec součástí přírody? To, že se v dokumentu vůbec nemluví, není velkou překážkou. Právě naopak. I když tak film může ztratit ze své pochopitelnosti, tvůrci nikomu nic nevnucují a každý divák si pak může udělat svůj vlastní názor. Podle mě je tato skutečnost nejvýraznějším prvkem celého filmu. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. ()
Uhranicivy dokument ... uplna fantazia ()
Působivé dílo. Výstižné 87minutové varování. Glassova minimalistická hudba plní svůj účel zejména ve vykreslení stupňujícího se tempa doby, které spolu s obrazovou složkou přechází ve skutečnou katarzi. Srovnání s Barakou je zcela liché, neboť ač oba filmy používají stejných prostředků, sledují naprosto odlišné cíle. A oba dokonale. ()
Kdysi také pojmenované kamarádem jako spořič obrazovky. Tento „spořič“ nepotřebuje slov, s hudbou si plně vystačí. Před očima vám tančí obrazy neposkvrněné přírody, které se pomalu mění, a v záběrech začíná být patrná přítomnost lidské ruky – krajina je však nadále zachovávána kontrastní prvek. Vše plynule ústí ve zrychlené záběry „mravencoidních“ lidí, na místech jimy vytvořených, tedy například městech a je ničen dojem individuálnosti jedinců. Zůstali ve mně pouze mrazivě krásné dojmy. 🔄20200511 ()
Nejdřív mě nudil, pak mě zhypnotizoval, až se mi udělalo blbě, pak mě nasral a skoro uspal. Nikdy jsem u filmu nepocítil takovou úlevu, jako když skončila ta stereotypní uširvoucí chorální hudba. Některé záběry jsou ale dost dobré, bohužel, nebyl jsem vůbec nadchnut. ()
Zvláštní název, zvláštní film. Takový Muž s kinoaparátem po 50 letech - opět výborná hudba, kamera, střih, zpomalené a zrychlené záběry a poselství nakonec. Trvale udržitelný rozvoj znamená částečně se zříci konzumního života a nebo za něj zaplatit víc. A to se moc lidem na světě nechce. A výbuch rakety po startu na konci filmu je víc než důstojnou symbolickou tečkou. Chtěli jsme víš a víš, víc a víc... ()
koncert pro oči a uši.. ()
pátá hvězda pro Philipa Glasse ()
Takřka nepopsatelný, úžasný zážitek. Zdánlivě triviální záběry na přírodu, lidské dění, svět. Triviální a přitom o mnohém vypovídající. Oslavující nedokonalost v dokonalosti, či snad dokonalost v nedokonalosti? Kdo ví. Právě kontrast je stěžejním prvkem tohoto dokumentu (?). A snad také podobenství. Na jednu stranu vycizelovaná uniformita až strohost, na straně druhá neurvalost a nespoutanost. To vše obsažené v jednom dlouhém, zrychleném záběru. Nadčasová záležitost, ne svědectví o době, ale o světě, ve kterém žijeme. Svědectví, které přežije generace. To vše podpořené více než sedící hudbou Philipa Glasse. ()
8 let natáčení a sbírání materiálu... Výsledek je uzasny. Jedna velká meditace nad Světem, nad Životem, nad bytím či nebytim... Doporučuji shlédnout... ()
Ono to vlastně všechno fungovalo. Skvělý Reggio a hudební doprovod Philipa Glasse v tomhle minimalistickém dokumentu, který chytne za srdce. ()
Nazval bych to totálním odsouzením postmoderní doby. Godfrey Reggio nám to skutečně dává sežrat. Pravdivě ukazuje naprostou nesmyslnost lidského spěchu, povrchních hodnot, které vzápětí ničíme. Ukazuje svět konzumu, stereotypu. Je to nesmyslný kruh, který může skončit jenom tragicky. Hudba Phillipa Glasse skvěle (nesmím říci doplňuje, protože obrazy a hudba jsou tu na stejné úrovni a společně tvoří úžasné tempo, gradaci, ucelenost) působí na divákovy nervy, zapadá do celkového vyznění filmu, který je dech beroucí, omračující, nejméně k zamyšlení hodný. Jsem milovníkem minimalistické hudby a tohle jsem si vychutnával do poslední chvilky. Myslím, že to je nejlepší díl z celé trilogie. ()
Brilantné ()
Človek - pán tvorstva. Človek - pán skazy. Podmanivý a experimentálne ladený dokumentárny počin režiséra Godfreyho Reggia z roku 1982 - prvý diel trilógie - o strete neporušenej prírody a človeka. Na zachytenie a predanie myšlienky dokument využíva iba kombináciu obrazu a zvuku, respektíve hudby, bez sprievodného slova. Vo filme obsiahnuté zábery sú však natoľko výrazné, že Reggiovo dielo prakticky žiadne slovo nepotrebuje, dokáže totiž rozprávať takpovediac iba vizuálne. Paradoxné je, že zo začiatku film vôbec nepôsobí dobrým dojmom. Dlhé zábery na púštne štruktúry a kaňony doslova nudia, zaujímavejší začína byť dokument až prvým zobrazením diel človeka. Neskoršie je síce čitateľné, že úvodné sekvencie zvolil Reggio z dôvodu, aby mohol porovnávať prírodu a stavebné zásahy, ktoré vyústili do vzniku obrovských megapolisov, ale aj napriek tomuto zámeru začiatok filmu nepôsobí najlepším dojmom. Čo je však presným opakom, ktorý dokáže diváka maximálne zaujať, je zobrazenie miest a ľudí v rôznych podobách. Zábery denné, zábery nočné, zábery spomalené, zábery zrýchlené. Divák môže na vlastné oči sledovať globalizáciu v pohybe a zostať v nemom úžase, keď vidí, že svet prakticky funguje ako jedno veľké mravenisko. Skvele to vidno napríklad v záberoch s eskalátormi alebo montážnou linkou v automobilovom závode. Koyaanisqatsi je tak dokumentom prakticky o každom z nás. Godfrey Reggio ukazuje, akým spôsobom planétu Zem premieňame - či už k lepšiemu alebo k horšiemu. Jedno je však isté. A síce, že ak sa divák "prehryzie" nezáživným úvodom tohto dokumentárneho filmu, čakajú na neho skvelé audiovizuálne zábery, ktorých sila sa ukrýva nielen v ich spracovaní, ale predovšetkým vo výprave. ()
skvelý hudobný sprievod netradičného vodopádu narážok na súčasný uponáhľaný technický svet... ()
Fascinující záležitost a pro mě jeden z "nejpětihvězdičkovějších" filmů vůbec. Ani na chvilku jsem nemohl odtrhnout oči od obrazovky, ani na chvilku jsem nemohl přestat poslouchat fantastickou Glassovu hudbu, jejíž soulad s obrazem je naprosto strhující. Všechny motivy ve filmu (jichž je vskutku nemálo) jsou velice působivě podáné a vygradované a dávají dohromady impozantní mozaiku (ač trochu manipulativní..). Bez jediného slova zde Reggio vypráví celou epopej. A přestože její hlavní hrdina - člověk - z ní nevychází zrovna s čistým štítem a její proroctví je více než chmurné, je naprosto uhrančivá a překrásná. ()
Inspirativní film, alespoň k psaní komentářů. První (nejkratší) část o přírodě spíš takový průměr, zpomalené vlny, zrychlené mraky, nic světoborného. Prostřední část o civilizaci střídá velmi silné momenty (jumbo, pásová výroba) s trochu lacinějšími (atomové pokusy, až moc opakovaná zrychlená silniční doprava). Nejlepší jsou mikroportréty lidí ke konci a taky závěrečný hypnotizující start raketoplánu. Pokud jde o muziku, ve druhé části z ní sice občas až bolela hlava, ale celkově plus, u mě boduje svou nepodbízivostí (např. ve srovnání s tím Frantíkem, co doprovodil Mikrokosmos a spol.) ()
Dokonalý úvod a záver, ktorý sa nesie v hĺbavom duchu. Freneticky zrýchlený stred sa ale pomerne rýchlo opozerá a stáva sa monotónnym a nudným, nehovoriac o tom, že v niektorých pasážach mi Glassova hudba trhala uši a bola príliš výrazná, hlasná a jednotvárna. Chcelo by to trochu prestihať stred, aby si udržal údernú silu, opakovaním sa metafora rýchleho života stáva otravnou, ale ináč veľmi zaujímavé dielo. ()
Koyaanisqatsi bych bez váhání označila za jeden z nejlepších dokumentárních filmů, které na této planetě vůbec kdy vznikly. Toto je naprosto perfektní kombinace obrazu a hudby, to se slovy ani nedá výstižně popsat, aby to nevyznělo fádně. A ten soundtrack..tohle je unikátní příklad toho, jak může hudba posunout film na úplně jinou úroveň..až mi z toho běhá mráz po zádech a opakovaně mě to dokáže dohnat k slzám..na tom filmu je něco neuchopitelného a s jakýmsi dalším nepojmenovatelným rozměrem. Koyaanisqatsi má v sobě neskutečnou sílu, je to takřka spirituální zážitek a asi nejkrásnější audiovizuální dílo, jaké jsem viděla. I když na tenhle film se vlastně nedá jen tak dívat, člověk se jím musí nechat zcela pohltit a nechat se unášet v proudu vlastních myšlenkových asociací, které obrazy vyvolávají. Tento snímek byl posléze citován spoustou dalších a dalších filmů, ale myslím, že žádný není ani zdaleka tak fenomenální a nadčasový jako tohle. No, přestože Koyaanisqatsi nese podtitul „Život v nerovnováze“, mě vždycky pomůže rovnováhu nalézt. ()
Bohužel toto mi opravdu nesedlo a zdejší hodnocení se mi zdá velmi přepálené, ale nedivím se - hodně lidí určitě cítí možná i povinnost ohodnotit filmy tohohle typu vysoce už kvůli tomu, že jsou jiné. Očekával jsem, že tenhle film bude něco jako Muž s kinoaparátem, který se mi tehdy opravdu moc líbil, ale byl jsem bohužel zklamán. Musím uznat, že záběry hlavně z přírody byly opravdu nádherné a nedivím se, že jim trvalo tolik let to natočit. Nicméně - více mě spíše bavily záběry z měst, což asi není to, co režisér původně zamýšlel. Měl jsem z toho filmu totiž pocit, že se pokouší o kritiku lidské společnosti kvůli tomu, že přetváří "panenskou" přírodu tím, že má tu drzost stavět a produkovat věci v masovém měřítku. A nebo zkrátka režisér prostě naházel záběry do sebe a nechal na divákovi, ať si v tom najde svůj vlastní smysl. Asi chápu, co se režisér snažil sdělit, ale je to extrémně povrchní kritika, která nejde vůbec do hloubky a zůstává na úrovni prvního stupně základní školy. Nelze kritizovat lidstvo jenom čistě kvůli tomu, že staví a vyrábí - to je normální. A navíc si každý živočišný druh přetváří svoje okolí podle sebe. I můj králík. My lidi jsme v tom prostě jenom schopnější. Zpátky k filmu - film neobsahuje žádné dialogy a kromě závěrečného apokalyptického citátu se všechno snaží sdělit jenom pomocí obrazu a hudby. Znám několik filmů, které dělaly to samé a také se jim to povedlo, ale Koyaanisqatsi bohužel není jeden z nich. Pokud se u filmu vsadí na takovou nevšední kombinaci, tak musí záběry dávat smysl a musí k nim být dobrá hudba. Smysl záběrů - budiž, každý si v nich něco najde. Pokud jde ale o hudbu, tak to vypadá, že jsem tu opět jeden z mála, ale stejně to řeknu - hudba mi přišla naprosto PŘÍŠERNÁ. Po hodině jejího poslouchání jsem si už chtěl vystřelit mozek z hlavy. ()