Koyaanisqatsi
Koyaanisqatsi: Life Out of Balance
Koyaanisqatsi
VOD (3)
Obsahy(1)
Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)
(více)Recenze (272)
Umělecký dokument / filosofický esej / relaxační snímek / vizuální zážitek / filmové podobenství / ... Ať už tento film berete jakkoliv, Koyaanisqatsi je ojedinělý výtvor ve světě kinematografie, který má obdoby snad jen v pozdější Barace. Škoda té hudby, která mě moc neoslovila. ()
Je sice otázka, zda někdo potřebuje proroctví kmene Hopi, aby tušil, že to jde s námi pěkně do hajzlu, ale nejen v kině se na ten sestřih obludného zázraku lidstva na Zemi kouká moc dobře. Godfrey Reggio uvádí i završuje svou první enviromentální meditaci záběry ne úplně vydařeného, ale fotogenického startu rakety, který je nosnou metaforou lidského dobrodružství: o život vychýlený z rovnováhy bezpochyby jde. Vkrádá se otázka, zda by podobně manický dokument nešel natočit i bez výjevů lidí, techniky, průmyslu, atomovek, dopravy, armády, urbanismu, slumů; v němž by nehrálo roli nic lidského. Není přece vychýlením z rovnováhy sám život? Reggiova mise stát Dzigou Vertovem druhé poloviny dvacátého století vychází na jedničku i díky spolupráci se superefektivním Philipem Glassem. Z temného zaříkání Koyaanisqatsi pod jeho dirigentskou hůlkou se rovnají hrůzou i chlupy v nose. Trosky Atlas Centsaur padají v posledním záběru filmu strašně dlouho... ()
Velmi působivé, tento typ dokumentu mám rád. Hodina a půl hudby a obrazů bez jediného slova. Z počátku přírodní úkazy a relativně poklidné melodie časem vystřídaly hutnější a težkotonážní hudba se záběry z industrialního a městského prostředí. Jde o ne příliš pozitivní pohled na lidstvo 20. století. ()
Nevedela jsem, co znamena nazev filmu. Vlastne jsem ani nevedela, o cem je. Hned od zacatku jsem se snazila prijit na ono skryte poselstvi a nejsem si jista, zda jsem to pochopila spravne. Podle mne je tento film o oslave, rozpacitosti a zatraceni technologie ... a lidu. Znazornuje nas lidi jako konzumni spolecnost a trochu nam vnucuje obraz, jak jsou lide jako individualni bytosti nestastni a zalostni. Snimek si uzasne pohrava s kamerou a s rychlosti, ale zamrzelo me, ze nam alespon jednou, dvakrat neukazali opravdu stastnou lidskou tvar. Neni preci pravda, ze vsichni zijeme bidne. Prvni skladba se zpevem 'Koyaanisqatsi' me uhranula a nektere zabery byly nadherne (viz Mesic), avsak ***** mi prijde jako velke prehaneni. Byl to zajimavy zazitek. ()
Je neuvěřitelné, jak mnoho informací lze sdělit zcela beze slov. Koyaanisqatsi slouží jako ukázkový příklad dokumentu, který vede (nikoliv nutí) příjemce k zamyšlení nad světem i sebou samým a to prostřednictvím sady atraktivních, až hypnotických obrazů. Úvodních dvacet minut však považuji za nepoměrně slabších. 85% ()
Dokument o tom, že žijeme v krásném a přitom šíleném světě. A neměli bychom si o sobě moc myslet, protože nejsme zase tak všemocní. Film obsahuje hodně dlouhých záběrů, které by mohl leckdo označit za nudné. Pokud ale divák chce a trochu se nad tím zamyslí (co mi to ukazují a proč tak dlouho?), začnou na něj z obrazovky vystupovat různé pocity a vjemy. A právě toto - donutit člověka se nad sebou zamyslet - oceňuji na tomto snímku nejvíc. Zejména poslední záběr na mě působil opravdu silně, kdy jsem si minutu říkal "Lidstvo je úžasné", abych byl zpět posazen do křesla s pocitem "ale stačí málo, aby se to zvrhlo". Lepší hudbu si k tomu ani neumím představit a chci, aby Pruit Igoe hrálo na mém pohřbu.... Pokud někdo víte, co to bylo za město, kde umývali auto hydrantem uprostřed silnice, napište mi prosím soukromou zprávu. Velmi by mě to zajímalo. Děkuji. ()
Obrazy o tom jak my lidé znásilňujeme planetu Zemi. Smutné, výstižné. Když vidím zrychlené záběry našeho hemžení - ať už pěšky nebo autem (do práce z práce, zábava, do práce z práce), tak si opravdu přijdu jako kretén. Jdu do lesa. ()
Umelecký stvárnený dokument s posolstvom zaradený do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. V danej dobe to musela byť úplná bomba a pôsobivé to je aj dnes, hoci to už tak neohúri. Zaujme tá symbióza obrazu a zvuku, keď obraz pulzuje do rytmu podmanivej minimalistickej hudby Philipa Glassa. Tá je miestami úchvatná (motív pripomínajúci "Interstellar" Hansa Zimmera), ale občas trochu ubíja svojou repetitívnosťou. Trochu som cítil rozpor medzi ekologickým posolstvom diela a tým ako sa kamera stále snažila nachádzať krásu v moderných mestách (architektúra, tepajúci rytmus dopravy, najmä v noci). Hoci ide o kritiku modernej ľudskej civilizácie ako takej, vo filme je zobrazených toľko amerických špecifík, že tá kritika mi príde zameraná predovšetkým na americkú spoločnosť. ()
Úchvatné dílo. Hra s tempem, která podtrhává různé detaily a dává člověku dost prostoru k zamyšlení, které je masírované snad každou scénou, každým záběrem filmu. Na sugestivnosti tomu přidává ještě ta neuvěřitelně hypnotická hudba. Působivé svědectví o tom, jak absurdní a hloupá někdy může být lidská existence v moderní západní civilizaci. Jedna z úžasných chvil je, když se kamera v davu zaměří na náhodný obličej. Z plátna pak přímo vysrší imprese z její "oběti", která tlak na divákovo vědomí a rozum zesílí ještě víc. ()
Krása. ()
Pro mě jeden z nejvýznámějších dokumentu co jsem kdy viděl. Leč v něm nepadne jediné slovo říká toho hrozně moc a donutí člověka přemýšlet nad životem. ()
Původně jsem se na tyto filmy s podivnými názvy těšil, protože hudbu měl na svědomí Philip Glass. Ale s těmi úžasnými obrazy a střihem vzniklo něco, co jsem musel rozdýchat. ()
V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 1983. ()
Koyaanisqatsi jsem chtěla vidět už dávno, ale odrazovalo mě, že to je v podstatě jenom změť obrazů a hudby. Mluvený komentář mi tady nechyběl, protože podmanivá hudba Philipa Glasse mluví sama za sebe. ()
Projekt 100 (1995) ()
Opísať celý svet a žitie ľudí v ňom v nemom ani nie hodinu a pol dlhom dokumente nevie každý. Niekomu sa toto nepodarí ani v dabovanom 2 - 3 hodinovom počine ale Reggio je proste majster a toto sa mu vydarilo dokonale, krásne zhluky obrázkov, poskrývané pointy a neskutočný hudobný podklad. 88% ()
Do „Koyaanisqatsi“ jsem šel s jistým skepticismem. Hodinu a půl dlouhý hudební videoklip si moji pozornost může udržet maximálně na 5 minut. Vždyť ty obrázky, jakkoli budou krásné, nakonec zůstanou jen obrázky. No, je pravda, že po 10 minutách jsem dával svým předtuchám za pravdu, pak se ale kamera rozpohybovala, a my jsme s ní sjížděli hladinu jezera a následně pole hrající všemi barvami. Potom mě už film nepustil. Film obsahuje některé z nejvíce dech beroucích obrazů zachycené na filmu vůbec. Hudba Phillipa Glasse souzní s těmito vizuálními proudy. Přeloženo z jazyka Hopiů, název znamená "život vychýlen z rovnováhy", a pokouší se, a to velmi úspěšně, zobrazit všechny aspekty moderního života, obvykle v neskutečných detailech, ale také často zrychlenými záběry (noční New York je naprosto úžasný). Tyto aspekty jsou srovnávány s přírodou, s naším přirozeným prostředím, chcete-li. Obrazy jsou hypnotické, některé až nadpozemsky krásné a když film na konci zpomalil, byl jsem zklamaný, že skončil. Startující raketa uzavírá film. Jejím tragickým koncem a pádem Reggio možná odkazuje na budoucnost lidské rasy, jestli bude stále pokračovat v odklonu od přírody. Ačkoli, je „Koyaanisqatsi“ jeden z těch filmů, kde se počet jeho interpretací rovná počtu diváků. ()
Již v roce 1982 se tušilo, že naše civilizace nedělá úplně všecko správně. No, v podstatě, takový průřez od panenské přírody až tam, kde to urbanismus přepískl... Proč vlastně dávám těch 5 hvězdiček? No uznejte, nejsou ty obrazy majestátní? Nepřipomínají vám třeba dětství nebo jak jste se pak seznamovali se světem okolo nebo prostě jenom, nesnili jste u nich? Ačkoliv bylo hned od začátku jasné, na co ten film naráží, bylo to jako sednout si do auta, zajet na nějakou krásnou silnici, k tomu si pustit tajemnou hudbu a jenom vypnout a nechat se fascinovat tím, co vidí oči všude kolem... ()
Zastavoval se mi dech, když jsem viděl pohledy mě před tím neznámé. Vzpomněl jsem si na mraveniště. Při průjezdu aut mi přapadalo, že jsme červené krvinky tohoto světa a že náš svět se skládá ještě z větších. Odmítám jakékoli morální hodnocení tohoto filmu a našeho světa. Protože je to cesta vpřed. Lidé tolik neumírají a máme skoro vše co potřebujeme. Byl jsem naštvaný a vyvedený z rovnováhy, když jsem si říkal, jak musím být v takovém množství lidí průměrný. Ale pak jsem si uvědomil, že každý je zvláštní a jiný, pochází odjinud. Mám v sobě špatné programy a myslím na zbytečnosti, obrátím to v dobro. Snímky tohoto filmu jsou neotřelé a hudba omamující. Vrcholné dílo. Je neuvěřitelné, že vznikalo deset let a natočil to člověk s křesťanskými kořeny. Geoffrey Reggio. Five stars. ()
Vesměs letecké záběry nad krásami matičky Země střídají pohledy na drancování přírody při honu za nerostnými surovinami. Celé to završuje výsledek tohoto neúnavného honu, záběr na atomový hřib. Tak to je začátek dokumentární básně plné sladkých ale i hořkých záběrů matičky Země a jejích obyvatel, doprovázené podmanivou hudbou Philipa Glasse. Na konci s jasným ale hlavně děsivým poselstvím. ()