Opři žebřík o nebe

Marián Kuffa je pán, o tom není sporu. Jen jsem si celou dobu říkal jestli nebalancujeme na hranici sociálního kýče příliš dlouho. Přece jen obrazy Mariána na koni, po boku svého věrného psa a Tatrami před sebou, jsou až příliš silné a ve výsledku až příliš kontrastují s intimním vyprávěním Jany Ševčíkové. (28.10.2014)

Mé první setkání s Mariánem Kuffou. Na jedné straně jsem k němu choval velký respekt, na druhé mě ovšem některými svými názory a postoji dost dráždil. A nejen pan farář, vůbec celý dokument. Z toho na mě dýchá především marnost. Zkoumaný vzorek obyvatel „přestupní stanice“ je velmi různorodý a snad všichni, kteří měli možnost mluvit na kameru, něčím zaujmou, ale u každého z nich si říkáte, že je stejně vlastně jedno, co hezkého povídá/dělá, protože odsud zkrátka neodejde jako znovu zrozený. V lepším případě dokáže (dočasně!) potlačovat své démony a nějakým způsobem žít na oné faře (což člověk musí považovat za úspěch, a to bez ironie), ale již nikdy se nedokáže vrátit do normálního života, „tam venku“ by byl ztracený a nejspíš by do „toho“ znovu spadl (ať už jde o cokoliv). Jistě, je tu i nějaká naděje (shodou okolností u toho, který mi už od prvního záběru nepřišel tak bez šancí jako ostatní a také jsem si ho nejvíc oblíbil), ale 1 jedinec z celého „stáda oveček“? I přes tu bezvýchodnost to za mě budou solidní 4*. (13.07.2016)

Kuffa je mi nesympatický a názorovo i hodnotovo na kilometre vzdialený človek, ale jeho záslužnú prácu so sociálne slabšími (hoci väčšinou nie príliš efektívnu) uznávam a do istej miery obdivujem. V scéne s rómskou lezbičkou ktorá má "vystúpiť z vlaku" sa však vyfarbil ako presne to pomýlené, "džender" bľabotajúce individuum, ktorým je i dnes. Ľúbme svojích blížnych, ale iba ak sú hetero kresťania. (13.07.2018)

Dokument jsme si pustili Dvacet lidí na nový rok na faře v Táboře v klášteře v Klokotech a velmi se mi líbíl. Kuffa je opravdu osobitý vypravěč, ať už vykládá o vlastním dětství – Kdykoli otec pil, matka nás děti vyzvala, že se za něj pomodlíme – nebo brojí proti homosexualitě – V přírodě taky nevidíte, že spolu žijí dva psi nebo dvě feny. Nejsilnější je však v praktických situacích, kde prokazuje nezměrnou trpělivost boje s leností schovávanou za chudobu: než by dotyčný vstal a podepřel čímkoli padající střechu, vymlouvá se, že nemá peníze. Ano, Kuffa je hodný úcty, ovšem filmařsky jde o běžnou sázku na nositele svérázu. A lyrické berličky od tónů fujary přes horská panoramata po farářovu jízdu na koni bílým sněhem se zbytečně odklánějí od podstaty k banalitě. (02.01.2020)

Dlouho jsem kolem filmu kroužil a ke zhlédnutí se definitivně rozhodl po udělení Českého lva, kterého si snímek vysloužil ve velice silné konkurenci. Moje pocity jsou po zhlédnutí značně rozporuplné. Na jednu stranu chovám k faráři Marošovi velký obdiv, za to, co všechno prakticky z ničeho vybudoval a za to, že zasvětil svůj život pomoci druhým. Na straně druhé jsou právě ti druzí. Marošův žakovský komplex na mě působí jako místo, kam se naprostá většina lidí jde zkrátka zašít. Většinu obyvatelstva tvoří naprosto vygumovaní tvorové, kteří mají s lidmi společnou jen velice vzdáleně podobu. Jako chápu, že odstartovat svůj život v dětském domově a celý život žít s tím, že o vás nestojí ani vlastní rodiče, nejsou zrovna růžové vyhlídky do budoucna, ale o to větší motivaci potom může takový člověk mít. V tomto dokumentu jsou k vidění z totálně valné většiny demotivované a zcela ztracené existence, kteří dovedou pouze natahovat ruky a brát. Snaha něco udělat na oplátku, nějak se živit, je naprosto nulová. I kdyby si takoví lidé nechali 10 let promlouvat Marošem do duše, tak se po návratu stejně budou chovat stejně jako dříve. Nějaká naděje na kvalitnější život je zcela nulová, protože je pro to obvykle třeba něco udělat. Nic nepřijde jen tak samo z nebes. Bylo by to krásné, ale nefunguje to tak. Osobně tedy nevidím nejmenší důvod takovým lidem pomáhat. Lidí, u kterých má tato Marošova pomoc nějaký smysl, je tam k vidění jen velice úzký okruh. Tato Marošova snaha mi hrozně připomíná čínské přísloví: "Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na jeden den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život." Zásadní problém je v tom, že tihle lidé ani při Marošově maximálním vypětí všech sil, se nikdy lovit nenaučí, ba dokonce se naučit lovit ani nechtějí. Zvykli si na Marošovu křesťanskou dobrosrdečnost a hlavně na to, že se mohou KDYKOLI vrátit zpět, že je Maroš zkrátka nevyhodí. Takže Maroš stále daruje ryby a podstata celého tohoto projektu mizí v nedohlednu. Dokument určitě není špatný. Je vypracován velice citlivě. Člověk si třeba uvědomí, co vše je v silách jednoho člověka a kolik životů dovede, bohužel jen dočasně, vylepšit. A především, pokud se vydáte lézt na nějaké hory, pořádně si zajistěte lano. Jinak se může stát, že si vybudujete vlastní Žakovce a nadosmrti budete Pánu Bohu splácet svůj život jako Maroš. Ten člověk z toho života nic nemá. Dost možná se bude až do konce života slepě hnát za tím dalším, potenciálně nekonečným, který by ho měl čekat hnedle po tomto, který máme zřejmě jen tak na zkoušku. (12.03.2016)