Motocyklové deníky

Pozvánka do krajů, kde v řekách plavou delfíni, horskou trávu škubou bezhrbí velbloudi, Pacifik střídají pralesy a conquistadorskou minulost kypící velkoměsta, se neodmítá. Dvě hodiny ve společnosti Gaela García Bernala už vůbec ne. V Motocyklových denících jsem ani s pozorností nastartovanou na trojku nezaznamenala nějakou lacinou agitku a ani na vteřinu z nich na mě nedýchal nátlak, abych si místo Santaolallova (který je mým soundtrackovým favoritem už od Zkrocené hory) zasněného drnkání pobrukovala "aquí se queda la clara, la entranable transparencia, de tu querida presencia Comandante Che Guevara." A ne proto, že Ernesta tu ještě lidé neoslovují Che, ale Fusere. Ale možná jsem jenom naivní a blbá a jenom jsem se příliš nechala unést příběhem dvou životů, které měly na chvíli společnou cestu, možná jsem se příliš zasnila při myšlenkách na všechny muže ve svém životě, kteří měli a mají stejně jako Alberto a Ernesto v tom roce 1952 "neutuchající zápal, zasněnou povahu a lásku k cestování," možná jsem do lákavých mokřadů vzpomínek a uvědomění, jak jedna cesta může totálně změnit váš život a pohled na svět (stejně jako jeden film, když už jsme u toho) zabředla až po krk, možná jsem se příliš zadumala nad tím, jak univerzální jsou příběhy lidí "on the road" se všemi těmi překážkami, kalamitami, letmými osudovými setkáními a spolucestujícími, které v jednu chvíli objímáte na kýženém vrcholu a v druhé byste je s chutí z toho vrcholu skopli. Možná a možná ne. V tom je kouzlo filmů, které jsou zapáleně pozorujícími svědky, ne vševědoucí porotou. Při veškerém respektu k ostatním názorům mám za to, že o tomhle Motocyklové deníky jsou. A k těm propíraným necestovatelským pasážím... V kultuře, která prožívá šok a odpor při pouhém setkání se stářím, nemocí a utrpením, což ještě není nic ve srovnání s bouří, která vypukne, jakmile lidem naznačíte, že by možná nebylo od věci hnout zadkem a zkusit s tím něco dělat, mi připadá pokrytecké vysmívat se trpké latinskoamerické realitě, o níž běžný Evropan nemá šajna, a lidem, kteří se, když nic jiného, snažili a snaží. Bez ohledu na to, že v jistých případech se ten boj zvrhl v klasicky macešskou revoluci, požírající své vlastní děti. (27.08.2008)

Velmi zajímavý a nadprůměrný film, latinskoamerická road-movie, adaptace slavných deníků Ernesto Che Guevary, tedy autobiografie jedné z ikon 20. století, jehož tvář zdobí mnohou hruď evropského adolescenta, ale o jehož životě toho tady v Evropě zrovna příliš mnoho nevíme... I přes své nesporné levicové zaměření a akcent kladený na špatnou sociální situaci dělnických a rolnických vrstev v jižní Americe jde o film zdařilý, jeho slabina je pouze v tom, že je určen pro poučeného a vyhraněného diváka, tedy že mainstremové publikum asi jen těžko osloví. A to je při režijních a hereckých kvalitách a hlavně celkovém vyznění tohohle snímku škoda... (27.01.2007)

Motocyklové deníky Waltera Sallese se hodně podobají novějšímu snímku Sofie Coppola - Marie Antoinetta. Oba filmy se zpočátku tváří jako životopisná dramata, aby se ale nakonec proměnily v pocitovou studii, jejíž hlavním kritériem není zobrazení života oné osobnosti, ale zprostředkování jejich pocitů. S Marií Antoinettou jsme sdíleli její odcizení, osamělost a nudu na cizím zámku, který by pro ní měl být novým domovem. Hlavními aktéry deníků jsou Ernesto Che Guevara a Alberto Granada, kteří se rozhodnou splnit si svůj sen a na staré motorce se vydají na cestu napříč Latinskou Amerikou. Jakkoliv je Ernesto Che Guevara velkou osobností, což samozřejmě svádí k jejímu podrobnému pitvání, film se jím vůbec nezabývá jako "člověkem s historií a z historie" neboli člověkem, jehož celý život je hodný vyprávění a místo toho se zaměřil na jednu jedinou etapu jeho života, na jednu dlouhou cestu...jednu z mnoha. Che-řečník a revolucionář je v tomto filmu téměř umlčen a místo něho mluví Che-poeta a romantik. Já osobně tento odklon od politických témat vítám (politikaření se samozřejmě dočkáme, ale nikoliv v takové míře, jak by se od filmu o Che Guevarovi čekalo). Ony Motocyklové vlastně ani nejsou životopisným filmem, nazval bych je spíše cestopisem, takovou exkursí po Latinské Americe, přičemž jedním z cestovatelů je čirou náhodou jeden z nejznámějších revolucionářů. Díky tomu, že se film zaměřuje více na Guevarovo nitro než na jeho činy a historickou pozici, působí tento nadšený mladík o to lidštěji, než kdyby byl zobrazen jako politická ikona. Názory nevymizely, jen nám jsou zprostředkovány prostřednictvím hrdinových počitků, místo toho, aby nám byly jednoduše vykládány. A co je ještě obdivuhodnější, hrdinovo čití bylo při promítání přenášeno i na mě a i já jsem zatoužil po nějaké té cestě plné poznání a přirozené krásy. A když už jsme u té krásy, nemohu se nezmínit o skvělé kameře. Všechny ty krásné scenérie jistě sváděly ke kýčovitým obrázkům, ale tvůrci se nenechali zlákat prostými cukrátky a místo toho nasnímali všechny ty roztodivné krajiny mnohem osobitěji a ne tak, jak je vídáme na billboardech. Celé to prostě působí značně osobitě, čemuž napomáhá i fakt, že se nedočkáme žádných leteckých nadhledů, ale téměř vše je snímáno v úrovní očí postav. Největší vizuální lahůdka mi ale byla naservírována na konci filmu, kde nám jsou promítány jakési "živé portréty" - černobílé momentky, kdy různé postavy pózují, tak jak to známe z cestopisných fotografií, akorát že tady čas nezamrzl na papíře, ale prostřednictvím filmového pásu stále plyne. Úžasné. Další, čím mě deníky potěšily, byl všudypřítomný humor, který osvěžil spoustu scén. Věřte tomu nebo ne, ale Guevara i Granado byli zábavní vtipálci, se kterými bych se klidně vydal na nějakou tu cestu...protože tahle cesta byla skvělá. 90% (06.08.2008)

Z toho jak se Motocyklové deníky stále dokola promítají na filmových festivalech a jednu - dlouhou - dobu byly v Aeru na každotýdenním repertoáru (možná je ještě dávají), jsem nabyla velkých očekávání, že jde o vyjímečný film. Motocyklové deníky chtěly zobrazit, jak studentík medicíny Ernesto, na cestě po Jižní Americe dospěl a zoufalá ekonomická situace v jaké se jeho země potácela, z něj udělala jednoho z nejslavnějších revolucionářů 20.století. Bohužel, sem ve filmu nenašla jedinou velkou a silnou událost, proč zrovna tohle, měl být impuls pro jeho budoucí "kariéru". Film mi tak akorát ukázal cestu dvou mladíků panenskou přírodou a městy v Jižní Americe. Tak trochu promarněná šance, natočit víc než průměrný film, myšlenka by byla, škoda. Ale navnadilo mě to se jet do Jižní Ameriky podívat. (29.01.2009)

Cestovatelská vášeň a honba za svým snem je spojení, které deníky v přeneseném slova smyslu charakterizuje. Komu v žilách proudí krev rychleji a na jednom místě na zemi nenajde dlouhodobě klid, ví, co se hrdinům honí v hlavách, když nasedají na vrzající motocykl vpřed za poznáním.___ Co se týče výkonů před kamerou, zvláštní pozornost zaslouží jeden ze dvou hlavních herců, stále 'nehollywoodský' Gael García Bernal. Jeho zvláštní pomíjející herectví je platné a na místě. Mám u něho trochu pocit jako u osobitého Billa Murrayho nebo vyzrálé Meryl Streep. Samozřejmě s několikaletou nadsázkou.___ Snímek působí vláčným a umírněným dojmem. Zároveň z něho čiší síla kontroly nad vlastními rozhodnutími. Historické souvislosti leží stranou a pokud si film pustíte bez znalosti politického podtextu, asi si ho užijete víc. Zatímco se ve mně film rozplýval, na závěrečné 'true story' titulky jsem koukal jen s mírným překvapením. (08.01.2007)