Roger Waters: The Wall

Byl zázrak, když tehdá Pink Floyd dali dohromady The Wall, dílo které skloubilo mnoho témat ústřední Sartreovou metaforou zdi (to album sice nedosahuje hudebně ani textově úplně nejvýš z jejich diskografie, ale budiž, hodnota kompaktního díla neseného silnou myšlenkou je naprosto dostačující). Je zázrak, že jsme se dožili času, kdy technika dostihla původní představu o podobě živé prezentace alba ještě ve Watersově produktivním věku. Je zázrak, že písně z The Wall tak dobře ustály tok času a že se ten megalomanský spektákl povedlo dotáhnout do nejmenšího detailu. Během sledování záznamu nejednou naskočí husí kůže, ikdyž došlo na mnohé drobné změny v dramaturgii, je tam pořád ten zásadní duch a sdělení, který dovede Waters přenášet. Je to celé hrozivě aktuální, dobře míněné, nelze ho obviňovat ze ždímání vlastní minulosti. Waters má ale jednu vadu - nenechá si do věcí mluvit, vše chce mít pod kontrolou, a pak snadno dojde k tomu, že je v The Wall daleko víc kýče, sentimentu a pompéznosti, než jsem schopen unést. Oproti slavnému dobovému filmu tlačí (hlavně v druhé polovině) na maximální polopatičnost, aby emoce a message dolehly opravdu ke každému. Stěžuje si, že lidé nejsou schopni vzájemné empatie a porozumění nuancím, přitom sám servíruje obrazy tak jednoznačné, až to otupuje. Nemám rád když tvůrce podceňuje publikum. Projekcemi či gesty doslovně ilustruje pomalu každý verš. Nezbývá pak prostor pro vlastní interpretaci. A to ani nemluvím o těch epizodách mezi písněmi, které jsou krokem úplně mimo. Nemají filmovou hodnotu, narušují jinak skvělý spád koncertu a jen opakují již vyřčené s extra dávkou morálního kýče. A záběry na dojaté Francouze, kterak s roztékajícími tvářemi zpívají slavné refrény, si mohli také odpustit. Bylo mi při nich trapně. I přesto je príma, že to vzniklo. (16.06.2016)

Watersovu show som mal možnosť vidieť naživo už dvakrát. Vždy to bol neskutočný zážitok. Ten zážitok som očakával i v kine. Prišiel. Veď doma si nemôžem "vybombovať" domáce kino na plný výkon a tak som si to dokonale užil v kresle kina. Hudbu nebudem komentovať, o tej sa nediskutuje. Je to umelecká špička. Aj čo sa týka textov i celého posolstva pre ďalšie generácie. Druhá linka filmu, keď Roger Waters putuje po bojiskách prvej a druhej svetovej vojny a hľadá hroby svojho otca a deda celkom vhodne zapadla do koncepcie celého filmu, čím sa nestal len obyčajným filmovým prepisom koncertu. Slzy na tvári Watersa som mu akosi neveril. Nebolo to presvedčivé. Záverečný rozhovor Watersa a Nicka Masona bol tak trochu vtipnou bodkou za skvelým večerom. (30.09.2015)

Ráda na ten zážitek z kina vzpomínám. Nejsem úplný nadšený fanoušek Pink Floyd, a až jsem se za to zastyděla. Musím uznat, že tento koncert je opravdu skvělé dílo. Ještě teď na koncert vzpomínám. A někdy si zkusím něco od Floydů pustit :-)) Jinak souhlasím víceméně s tím, co tu bylo vyřčeno. Jen jsem asi jediná, komu to odpovídání na otázky fanoušků přišlo občas divné :-) (07.10.2015)

Koncertní záběry fascinující, dokonce bych řekl, že takhle v kině to musí být lepší než na živo. Ale to je jen domněnka, nikdy jsem na koncertě nebyl. The Wall je bezesporu vynikající dílo se silným poselstvím. Líbilo se mi jak se jej snažil Waters naroubovat na současnost. A fakt, že jeho děda padl v první světové válce, když jeho otci byly dva roky a jeho otec padl u Monte Cassina v druhé světové, když Rogeru byly rovněž dva je fakt síla. Ve finále je Roger Waters s rodiny první, komu se v posledních třech generacích podařilo dožít tak vysokého věku. Ale... když už nadávám na systém, nevím proč se pak nechám doprovázet z koncertu policejním kordonem a proč se snažím ve filmu hrát ožralého na baru, když vím, že nejsem kdovíjaký herec. Právě to sdělení mimo původní Zeď je dost opruz a dalo by se sestříhat asi tak na polovinu. Když už by tam mělo být mluvené slovo, bohatě by stačil úvod Liama Neesona, který je skvělý a běhal mi z něj mráz po zádech... (04.10.2015)

Je to samozřejmě skvělé, ale výsledný dojem je rozporuplný. Sledujeme totiž tři linie: 1) záznam koncertu z posledních turné, který je úžasný. Bylo to skvělé naživo a i na plátně z toho naskakuje husí kůže. Jako záznamu jedinečné události a aktualizaci možná nejlepšího koncertního vystoupení všech dob nelze nic vytknout. 2) Watersovo plazení po francouzsko-italských hranicích, aby s duchy minulosti i přítomnosti diskutoval svou životní pouť a smysl všehomíra. A je to přesně tak watersovsky samožerské, jak to zní. Namísto aby překlenul třicetiletou propast od vydání Wall tak, že její témata aktualizuje a ukáže univerzálnost svého nejhlubšího životního sdělení (které je skutečně úžasné a síla budování svých osobních zdí nevyprchává ani po letech), tak příběh vztáhne k sobě, zaměří se ještě víc na svého otce a dědu a prezentuje se tak melancholicky a pateticky, jak to umí jen on sám. No a konečně za 3) tu máme rozhovor Waterse a Masona, který se nese v podobném duchu. Waters má o všem jasno a ničeho nelituje, zatímco ze strany Masona je cítit, že Gilmour zas takový padouch asi nebyl a že s Rogerem to musely být pořádně těžké dekády. Ale smířlivý tón nostalgie a humoru naštěstí hrany obrušuje, a tak si v rozhovoru jen potvrdíte, co stejně už dávno víte. Takže výsledně za 4, ale to je fuk, protože pro fanoušky povinnost a úžasný zážitek a nikoho jiného to zajímat stejně nebude. Původní Wall je stále milníkem hudebních filmů, na čemž tahle snaha o upoutání pozornosti nic nezměnila. (30.09.2015)