VOD (2)
Obsahy(1)
Roger Waters The Wall je hudebně-zážitková road movie, která zachycuje světové koncertní turné zakládajícího člena legendární britské skupiny Pink Floyd v letech 2010 až 2013. Záběry, pořízené ve třech městech na dvou kontinentech, putují mezi 150 metrů dlouhým jevištěm a zákulisím, ze kterého vše exkluzivně komentuje sám Waters. Divákům se naskytne pohled na úchvatnou hudební a vizuální show, ve které nechybí pyrotechnika, bohaté projekce a před zraky rostoucí monumentální zeď. Waters při tvorbě ohromující rock'n'rollové show doslova zhmotnil vlastní imaginaci a protiválečné vize – stejně jako původní dvojalbum rockové opery z roku 1979 nese i film silné pacifistické poselství a stopuje Watersovu osobní minulost, kterou tvrdě zatížila otcova a dědečkova smrt ve světových válkách. (Aerofilms)
(více)Videa (2)
Recenze (106)
Jako cokoliv, co má z tou cihlovou zdí společného, je to prostě dechberoucí. Člověka to posadí na prdel, chvíli obdivně čumí, cvhíli je naměko, chvíli má deprese z vlastního života, jelikož si myslím, že se každý alespoň malinko najde v některých pasážích. The Wall je samo o sobě úžasnou záležitostí. Já naprosto kvituji nápad, dát to do kontrastu s jakýmsi dokumentárním nádechem Watersova života, z kterého The Wall pramení. Pravdou je, že to možná chvíli chtělo více scénáristické invence, střihu a sakra trošku humoru (to alespoň vynahradil příjemný závěrečný rozhovor společně s Nickem Masonem, který naopak celkem vtipem sršel, že i najednou "stálevážný" Waters začal být vtipný.) Koncert to však natolik vynahradil, že musím dát naprosto plný počet 10/10 ()
Byl zázrak, když tehdá Pink Floyd dali dohromady The Wall, dílo které skloubilo mnoho témat ústřední Sartreovou metaforou zdi (to album sice nedosahuje hudebně ani textově úplně nejvýš z jejich diskografie, ale budiž, hodnota kompaktního díla neseného silnou myšlenkou je naprosto dostačující). Je zázrak, že jsme se dožili času, kdy technika dostihla původní představu o podobě živé prezentace alba ještě ve Watersově produktivním věku. Je zázrak, že písně z The Wall tak dobře ustály tok času a že se ten megalomanský spektákl povedlo dotáhnout do nejmenšího detailu. Během sledování záznamu nejednou naskočí husí kůže, ikdyž došlo na mnohé drobné změny v dramaturgii, je tam pořád ten zásadní duch a sdělení, který dovede Waters přenášet. Je to celé hrozivě aktuální, dobře míněné, nelze ho obviňovat ze ždímání vlastní minulosti. Waters má ale jednu vadu - nenechá si do věcí mluvit, vše chce mít pod kontrolou, a pak snadno dojde k tomu, že je v The Wall daleko víc kýče, sentimentu a pompéznosti, než jsem schopen unést. Oproti slavnému dobovému filmu tlačí (hlavně v druhé polovině) na maximální polopatičnost, aby emoce a message dolehly opravdu ke každému. Stěžuje si, že lidé nejsou schopni vzájemné empatie a porozumění nuancím, přitom sám servíruje obrazy tak jednoznačné, až to otupuje. Nemám rád když tvůrce podceňuje publikum. Projekcemi či gesty doslovně ilustruje pomalu každý verš. Nezbývá pak prostor pro vlastní interpretaci. A to ani nemluvím o těch epizodách mezi písněmi, které jsou krokem úplně mimo. Nemají filmovou hodnotu, narušují jinak skvělý spád koncertu a jen opakují již vyřčené s extra dávkou morálního kýče. A záběry na dojaté Francouze, kterak s roztékajícími tvářemi zpívají slavné refrény, si mohli také odpustit. Bylo mi při nich trapně. I přesto je príma, že to vzniklo. ()
Vizuálně a zvukově úžasné, hudebně fantastické. Moje pochyby se lehce týkají scénáře, jmenovitě oněch dosti prvoplánových scén, kdy RW brázdí ve svém veteránu evropská bojiště, kde padl jeho otec a děd, a u toho se slzou v oku ne příliš invenčně rozpráví s dalšími osobami. A taky zjišťuju, že stárnu: Už totiž stěží věřím té části kontrakulturního mýtu, který je součástí The Wall, jež hlásá, že rodinná a školní výchova jsou součástí fašistického spiknutí. ()
Bez sebemenších pochyb dávám plný počet! Byl jsem v Praze na téhle geniální a monstrózní, divadelně hudební, naprosto precizně připravené a naprosto precizně zvládnuté akci a byl jsem z toho totálně unesen. A šel bych znovu. Jediná škoda je, že u toho nebyl i Gilmour. Skvělé album, nadčasová záležitost, a to jak to Roger touhle koncertní tour dostal ještě do dalších dimenzí chápání a hlavně vnímání, to je prostě dokonalost. Stejně tak jako naživo, jsem byl i při sledování tohoto road-movie-hudebního dokumentu místy vážně dojatý a běhal mi mráz po zádech. Protiválečná "propaganda" nebude nikdy dost silná a dost ovlivňující. Kéž by byla.. Nelze jí nefandit. ()
Mně se to citový vydírání líbilo. Nechala jsem se celé tři hodiny vydírat s naprostým odevzdáním a bylo to úžasný. Šla bych hned znovu. 100% Roger Waters, jeho upřímnost, jeho trable a jeho bolesti. Naprosto jsem ho obdivovala, že se takhle nechal veřejně obnažit a podat tak ruku celému lidstvu. Ale samozřejmě, jeho princip cukr a bič zafungoval. Skvělý, úžasný, dechberoucí, neuvěřitelný. Poklona pane Mistře. ()
Reklama