Schmitke

(Febio Fest 2015) Příjemný film, který táhne Peter Kurth a potěší i Petr Vršek jako (lehce) švihlý geolog. Z počátku spíše humorná nóta (Schmitkeho dcera, kolega, senilní dáma v hospodě u Bobra), poté je Schmitke spíše mysteriózní. Z konce tak nějak moc nekápne, ale koukalo se na to příjemně a docela dobře jsem se pobavil... 70% (01.04.2015)

Muchomůrky bílé budu sbírat v lese... Zpočátku nijak výjimečný příběh se promění v momentě, kdy se hlavní postava přesune se svým kolegou do Čech. Tajemné Krušné hory, tajuplný les a mlha, v níž se může leccos ukrývat i se ztratit. Setkání s místními obyvateli připomene Kafkovy příběhy, především Zámek. „Máte problémy. Tady má každý své problémy." „Nechcete přidat pepř?" „Ne, takhle je to dobré." „Tak vidíte." Černé siluety stromů, zlatý východ slunce. Tekuté zlato stéká s oblohy a kruh se uzavírá. Vítr v tomhle kraji vane stále... (22.06.2020)

Není to komedie, byť se s mrazením v týle a třetím okem pomrkávajícím do jiné dimenze budete i hojně usmívat. Není to mysteriózní a není to drama, jako by si film důrazem na civilnost, všednost a zapadlost prostředí té mírně magické zápletky z podobných žánrů dělal legraci, přitom nijak nezlehčuje důležitost toho, čím si hlavní hrdina prochází. Na několika rovinách (ironizací art-eko, art-natur, spirit-art a podobných vzdělávacích filmových balíčků, reálně magickou kamerou, zachycováním člověka v jeho malosti a zároveň i v přirozeném a všudypřítomném přesahu, kdykoli se někdo začne soustředit a vnímat fluidum svého okolí, jeho prodyšnost, plnou tajemných bran, ad.) to silně rezonuje s posledními mistrovskými filmy Kelly Reichardt, ale je to naprosto samostatné, originální a vzácně sepjaté dílo, u něhož navíc nesehrála žádnou roli výše rozpočtu. *** Výborně navozená atmosféra, obrazem, vývojem situací, který promyšleně balancuje mezi lehkým a tíživým, i celou nesmírně originálně propracovanou zvukovou stránkou (a nemám na mysli jen specielní, uměle vytvořené ozvučení větrné elektrárny a dalších ventilátorů, ale i původní zkomponovanou a orchestrem nahranou filmovou hudbu, a celkovou vrstevnatou kompozici soundtracku, která je ústrojnou součástí děje, zvuky jsou tu oživlé a nesou sdělení), není samoúčelná, film má vtahující dějovou linku, po níž vás povláčí zasmyčkovanou bludištní realitou stavů lucidního snění a halucinující unavené či zabloudilé, avšak hledající mysli, v takových zákrutách realistického, všedního rámce příběhu a u tak zdánlivě obyčejné postavy, kde bychom se toho nadáli nejméně. Závěr je pak příjemně ironickým vyústěním příběhu o duševní cestě k uvolnění: nikoli inženýrova dcera, která se vláčí po indických klášterech a učebnicově nasává energii z kamenů, ale on sám v medvědí ušance nakonec nachází (nebo prostě přijímá) svobodu - ať už k tomu došel v hloubi lesů, či v hloubi sebe sama, ať už bdící, nebo snící. Tak či tak tu cestu vykonal sám, vlastním pohnutím mysli, tak či onak sám sebe vnitřně osvobodil. A kdo ví, možná to začalo tím dceřiným onyxem v dlaních. A nebo mediální zprávou o Medvědím muži - zajímavá představa, podpořená zasmyčkovaností postavy v časoprostorových bludištích příběhu, je, že tím Medvědím mužem byl nakonec Schmitke sám. Že to celé začalo voláním divočiny vlastního podvědomí. V tomhle jednoduchém čtení příběhu jako cesty člověka k duševnímu uvolnění, kdy se mysl podvědomě obklopuje symboly, signály a vidinami, které se zhmotňují v nápovědách, aby kruhem pochopila, co v sobě dávno ví (aby se Schmitke hledající potkal se Schmitkem uvolněným), lze vidět svěží, originální paralelu s hlavní linií všech Lynchových děl. *** Bonus: Doporučuji počkat si po konci titulků na vtipnou tečku za příběhem - zprávu v hlasové schránce jednoho z mobilů. Není to nezbytně důležité, ale leckomu to jasněji dourčí mezeru ponechanou v hlavním vyprávění, zdánlivé nedořečení. (24.03.2015)

Z filmu dýchá Lynchovo Twin Peaks a místy i Tarkovského Stalker, především je ale Schmitke svébytný debut jednoho talentu. Přísně racionální německý vědec se vydává na výpravu do Krušných hor, které v něm začnou rezonovat mnohem víc, než neopravitelná větrná elektrárna (která byla jeho prvotním cílem). Zadumané mlhavé hory s obyvateli na konci světa vybízí k okamžitému útěku nebo kradmému prozkoumávání. Kdo by odolal... Vedle výborné režie (!) stojí za povšimnutí hudební složka se všemi ruchy a zvuky, které výborně dotváří atmosféru snímku. (18.08.2015)

Schmitke je filmem, kterému bych rád dal vyšší hodnocení, nejen na současný český film jde místy o originální a nezvyklý filmový zákusek v podobě komorní černé komedie s mysteriózním až psychedelickým nádechem. Některé scény jsem si vychutnával, bavila mě vedlejší postava podivína Kryšpína, atmosféra měla velmi slušné záblesky, časté opakující se vizuální motivy větrných mlýnů či ventilátora na mě zapůsobily s jistým nádechem tajemství, ale celkově z toho nesdílím takový zážitek, abych toužil film vidět znovu. Atmosféra, kterou Altrichter skvěle v jistých scénách vybudoval, na mě dokázala zapůsobit, ale zdaleka ne po celou dobu a ze Schmitkeho jako filmu, ale i hlavní postavy na mě šla zvláštní pachuť, k hlavní postavě jsem si nedokázal najít sympatie a Schmitkeho podivný příběh prošel mimo mě. Což mi k většímu zážitku a taky vyššímu hodnocení bránilo asi mnohem víc, než to, jakou hru na Davida Lynche z toho cítit (přičemž čím dýl ten film trvá, tím je ten pokus natočit variaci na Lynche v česko-německém pojetí průhlednější a to včetně ústředního hudebního motivu, který až hodně nápadně připomíná boogie z Lynchova debutu, Mazací hlavy). [65%] (07.11.2021)