Vlak

Opravdu, jak píše st3f0o, někteří absolutně nepochopili oč jde. Žádný vlak do koncentračního tábora, ale pouze vlak naplněný francouzskými uprchlíky z území poblíž belgicko-francouzských hranic. Prostě a jednoduše prchají před rozpínající se fašistickou armádou. Tak, jak je psáno výše v obsahu. A že jde o film poměrně divácky náročný, o tom není řeč. Vždyť téměř každý film s obsazením Trintignant či Schneiderová má vždy jakousi přidanou uměleckou hodnotu a zapomeňte na některé zde napsané nesmyslné komentáře. Nejsem hloupoučký divák, takže mi nepřipadalo, že by mi snímek křečovitě vnucoval nějaký názor. No a jen tak mimochodem. DÍKY VOJANE, na filmečku jsem si pochutnal. (17.02.2017)

Pro mě osobně velmi silný film situovaný do válečného roku 1940, kdy sever Francie obsazovali Němci. Mnoho Francouzů prchalo ve vlacích na ještě stále svobodný jih. V jednom z vlaků potkává otec rodiny Julien krásnou tajemnou ženu. Mezi nimi je tolik nevyřčeného. Přesto se zrodí silný cit, který nechtějí pojmenovat. Nemá to smysl. Vlak přece dorazí do své cílové stanice, kde na Juliena už čeká jeho těhotná manželka a dcera. Film o lidské důstojnosti a cti, která se mnohých lidech neztratila ani pod hrozbou trestu. Závěrečná scéna opětovného setkání Juliena a německé židovky Anny je tou z nejsilnějších v celém filmu. Ti dva si nemusí nic říct a je přece řečeno všechno. Vynikající herecké výkony Romy Schneider a J.-L. Trintignanta potrhuje citlivá režie P. Graniera-Deferrea. (22.12.2010)

Onen proklamovaný realismus opět stojí a padá s vynikajícími hereckými výkony. Úsporné herectví Trintignanta jde ruku v ruce s přizpůsobivým herectvím Schneiderové. Ona se přirozeně cítí jako Alsasanka, on stoicky přijímá nevyhnutelné. Bohužel vše ostatní je podmíněno tradiční optikou 70. let, která se neobtěžuje s dobovou výpravou a vystačí si s pár starými kufry, což není mnoho. Události z let 1940/3 by potřebovali zásadně odlišit. Za tři roky bude nicméně Granier-Deferre pokračovat v tomto trendu a zmate diváky v Ženě u okna tím, že ani nebudou tušit, v jak velkém časovém rozmezí se má celý příběh odehrávat. Škoda té perličky ze zákulisí, která nehovoří jen o vztahu hlavních hrdinů mimo plátno, ale také o tom, že Romy odmítala svůj filmový kostým doplnit o jedinou logickou rekvizitu - postarší vrchní část paleta ze sezony 1938/9. (17.11.2011)

Film je především skličující, když víte, kam celý vlak jede a jak to s lidmi naskládaných ve vagonech pro zvířata většinou skončilo. Na pozadí se však objevuje skutečnost, že i v takových těžkých chvílích se lidé mohou chovat jako lidé, mohou projevit cit, něhu a pochopení, byť cesta na kterou nastoupili, končí v pekle. Cítíte, že i když lidi přesadíte do vagónu pro zvířata, nestanou se zvířaty a lidskost je pořád to, co nás od zvířat odlišuje. Koncert v podání Romy Schneider a Trintignanta. (04.08.2011)

Obsadenie je zrejme vôbec tou najsilnejšou stránkou tohto filmu, ale zároveň podotýkam, že konkrétne iba v dvoch prípadoch, keďže ten ostávajúci ansámbel, ma nijako zvlášť ani extra neoslovil, nakoľko scenár im v žiadnom prípade neponúkol ani toľko málo hereckého priestoru, koľko vlastne dostali zväčša tieto dve ústredné postavy Juliena Maroyeura a Anny Küpferovej, a to vo veľmi zaujímavých podaniach skrz Jeana-Louisa Trintignanta a Romy Schneiderovej, a tak v podstate tie zvyšné postavy, vyslovene vnímam iba, ako akúsi štandardnú výplň daného priestoru, teda v tomto prípade nie len v podobe titulného vlaku, ale súčasne snáď i v ostatných častiach francúzskych, exteriérových oblastí, kde taktiež častejšie dochádzalo ku nebezpečným situáciám, čomu sa rovnako ani nie je príliš čo čudovať, lebo francúzske obyvateľstvo sa totižto sťahuje z dohľadu nemeckých okupačných síl, ktoré pomaličky obsadzujú toto rozsiahle územie, a tak sa tým pádom začína systematickým spôsobom odvíjať určitý príbeh, ktorý určite nie je ďaleko vzdialený od pravdy, dokonca by som danú problematiku podtrhol v tom význame, že podobné romániky boli i naprosto bežným javom počas obdobia vojnových konfliktov, no najskôr by som tiež podotkol, že typické muchľovanie, aké som povedzme videl v dotyčnom poslednom vagóne, skrátka, bolo na dennodennom poriadku, ak to tak môžem nazvať? • Zase si treba položiť otázku i v tom zmysle, že ak by som sa neustále pozeral iba na tieto dve hrdličky, tak by ma to pravdepodobne začalo pomaly nudiť, až možno trochu viacej unavovať, a práve preto je tento počin doslova nabitým množstvom vedľajších postáv, za to ale s minimálnym priestorom na samotnú realizáciu, i keď niektoré ksichtíky si divák jednoznačne zapamätá, trebárs a predovšetkým, protagonistova, tehotná manželka v podaní Anny Wiazemskej, mimochodom v dobe nakrúcania - skutočnej manželky predstaviteľa - „Francúzskej novej vlny,” Jeana-Luca Godarda (pozn. recenzenta). • Francúzsky režisér Pierre Granier-Deferre, vytvoril pomerne dosť komornú snímku s dvomi bravúrnymi, hereckými prejavmi, zatiaľ čo takí jeho americkí kolegovia - John Frankenheimer v spojení s Arthurom Pennom, o rovných 9 rokov skoršie, taktiež nakrútili rovnomenný titul Vlak, no tentoraz s Burtom Lancasterom v hlavnej úlohe a s ďalšími, vynikajúcimi hercami v zálohách, čo je už totiž počin na úplne inej úrovni, než zrovna tento aktuálne recenzovaný, ó áno, a obidva sú dejovo zasadené do 2. svetovej vojny, no každý z nich má odlišnú, dejovú štruktúru, pričom napokon musím skonštatovať, že predsa oba vleky, pardon vlaky, vrelo odporúčam, i keď sú si také rozdielne. (21.06.2023)