La Baule-les-Pins

Třináctiletá Frédérique jede se svou osmiletou sestrou a chůvou (Valeria Bruni Tedeschi) na prázdniny k moři do La Baule des Pins, jako každý rok ke strýci Leonovi, jeho manželce a několika bratrancům a sestřenicím. Jenže letos je vše jinak nebo přesněji, nic na prázdninách nebude jako dříve. V poslední chvíli, na peroně u rozjíždějícího se vlaku, se dozvědí, že jejich matka (Nathalie Baye) s nimi nepojede a přijede za nimi později. Malá sestra to opláče a ani jedna nechápou, co se vlastně děje. Rodiče se rozcházejí a ani jeden s nimi nejede, později se sice oba občas na prázdninách objevují, ale ne zcela. Matka zde má svého milence, přičemž oba předstírají, že se vlastně ani neznají, ale děti jsou vnímavé a Frédérique plní svůj deníček pocity nejasnosti a obavami. Ale i ona sama zjišťuje, že se mění, jinak vnímá věci kolem sebe, navíc se o ni začíná zajímat jeden z chlapců a pokouší se ji líbat, zábavy malých dětí ji už úplně nebaví a zvolna začíná chápat, co vše se v její dosud klidné rodině začíná dít.
Diane Kurys pokračuje v tomto filmu v linii až obsesivní fascinující analýzy své vlastní rodiny (navazuje na předchozí filmy Diabolo Menthe a Coup de Foudre) a rekonstruuje tentokrát velmi věrně pozdní léta padesátá, s dobově správnými reáliemi, pečlivě vybranou dobovou hudbou, ale zejména s dobově podmíněnými vztahy (co se hodí, nehodí, co se smí a nesmí vědět a podobně). Kvalitní herecké obsazení, klidné tempo a rozvíjení příběhu jsou spolu s již zmíněnou hudební složkou základem dobře vyváženého filmu, ve kterém se mísí hlediska dospělých, dospívajících i dětí. (Peabody)