Love

Gaspar Noé natočil romanci, která je opravdu bravurně nasnímaná, ozvučená (výtečný soundtrack!) i zahraná. Ovšem narvat film do 3D formátu jenom proto, aby se nám autor mohl v jisté pasáži vysemenit do tváře, beru jako zbytečnou úlitbu moderním trendům. Jako vtip dobrý, ale jinak tam není nic, z čeho by ukapávala nějaká důraznější invence. 3D šukání je stejně ploché jako to dvoudimenzionální, hloubku v tom nehledejte. Hlubší dojem se bohužel vytratil i ze scénáře, který jen klouže po povrchu a málokdy tne do živého. Hořký závěr postrádá potřebnou razanci, jež nechyběla např. v tematicky spřízněném Životě Adele a nad připosraností zaláskovaného mladíka plačícího ve vaně vzbuzuje spíše škodolibý úsměv. Láska i hory přenáší, víme, ale tady je jí na můj vkus nějak málo. Vizuálně je to však na výbornou, explicitním scénám byla věnována důkladná péče a díky tepající elektronice se dostávají vyloženě pod kůži. Kvalitní erotiky je v kinech jako šafránu v měsíční pustině, takže berte, dokud to dávaj. To pravé porno nás ale samozřejmě čeká až v prosinci. (25.09.2015)

Gaspar Noé sice ukázal, že pornografie může být součástí relativně mainstreamového filmu s příběhem, ale taky ukázal, že to bude asi chtít i nějaký děj nebo ještě navíc, aby to nevypadalo opravdu jen jako snaha šokovat a ukázat, co ještě většina diváků v kině neviděla. V tomhle směru opravdu ukazuje zajímavé momenty s výraznou fixací na penis. (25.11.2015)

Gaspar Noé jako pornopatetický deromantizátor. Nejsem si úplně jistý, jestli jsem potřeboval sledovat další režisérovu autopsychoterapii. Už u Enter the Void se dalo soudit, že jeho životním tématem je vyprázdněnost opulentních proklamací, že má problém s rodinou, sexualitou, drogama a že nebyl asi tak úplně chtěným synem. Říkám si, jeslti on neni tak jako lehce monotematický. U Enter the Void jsem mu pod dojmem uhrančivé extatické depky dokázal odpustit i jeho největší slabinu, a to že stejně jako například můj další oblíbený mistr patosu Darren Aronofsky otevírá témata, na která intelektuálně zkrátka asi nemá. Love zdaleka nejde tak na dřeň a intelektuální deficit se tak odpouští mnohem hůře. V Enter the Void přepálil s podivnou paralelou na Tibetskou knihu mrtvých, u Love snahou natočit jakýsi zobecňující manifest pravého obrazu Lásky, který mimoděk právě lásku zaměňuje za závislost a sebedestruktivní jednání za přirozený princip lidského konání. Vše by bylo odpuštěno větší dávkou sebereflexe a zdůrazněním toho, že jde o unikátní příběh bez ambice tvářit se jako obecná pravda, ale několik málo replik odkazujících na režisérovo egohoničství jsou spíše pózou než schopností nahlédnout vlastní slabiny. ___ Esteticky jde o výjimečný zážitek. Sex je zobrazen krásně. Kdyby tohle byl standard pornoprůmyslu, to by bylo na světě krásy. A ani přes explicitní nahotu snímek nesklouzává k samoúčelné vulgaritě. Už jenom kvůli těmto scénám má smysl Love vidět. Zároveň jsem ale neviděl v hlavních rolích Noého filmů horší herce - ve smyslu hereckého povolání, což bude asi s explicitností sexuálních scén úzce souviset. Co jsem si ale užil, je způsob skládání příběhu, kdy nám autor téměř až do konce (který měl jako obvykle přijít mnohem dříve, než přišel), velice pečlivě předkládá indície, na základě kterých divák průběžně totálně střídá své sympatie k hlavním postavám a pravidelně přehodnocuje a doplňuje, svou konstrukci budovaného příběhu. A soundtrack je skvělý. (07.10.2015)

Takové příběhy se točí a odehrávají zejména v Paříži. Film Love je poměrně těžké okomentovat. Nádherná hudba, něžné scény střídající se s vulgárními a explicitními, prostor dostanou pornoherci a příběh se občas vytrácí do ztracena jako by to bylo i autorovým cílem. "Co je na světě nejkrásnější?" Láska, pak sex a vlastně obojí dohromady, sex, když jste zamilovaní... (27.12.2016)

Zpočátku se ve mně co každé dvě minuty střídalo nadšení s naštváním a ke konci, když už se začalo opravdu příliš tlačit na pilu (scéna s transkou), převládlo jednoznačně to druhé. Audiovizuální zážitek je to - jak už jsme u Noého zvyklí - velmi výživný. Komponování záběrů, kamera, soundtrack, to je všechno krystalicky čisté a dokonalé. Jenomže kvalitní umělecký film se neudělá pouze tím, že natočím skvěle komponovanou soulož a pustím k tomu Erika Satieho. To je všechno jen pěkné pozlátko, ale po stránce obsahové je Love jedna z nejotravnějších artových šaškáren, co jsem za poslední dobu viděl. Scénář vypadá asi takto: Murphy: „Ach, Electro? Kde jsi? Proč nejsi se mnou? Kam zmizela má láska?“ střih: Murphy: „Ty k*rvo zas*, chcípni ty p*čo, ty smažko hnusná!“ střih: Murphy souloží. A tento model se opakuje asi třistakrát, až jsem měl pocit, že to snad celé dvě hodiny nemůžu vydržet. Hlavní problém je, že se film narcisticky tváří jako zásadní dílo (odkazy na Kubricka, Pasoliniho a další), jenomže sám nic nového nepřináší. Divák, který podobně sexuálně explicitní snímky sleduje, musí mít u řady scén pocit, že něco takového už viděl. A opravdu – hlavní motiv (hrdina vzpomínající na zásadní vztah) už jsme viděli v Devíti písních, dokonce i nesimulovaná ejakulace tam byla. Jen to Winterbottom zvládl natočit bez vaty a film trvá příjemných 70 minut. Pád hlavního hrdiny závislého na sexu až do hlubin dark roomů a nočních klubů už jsme viděli ve Studu (a lépe). Nelze také nesrovnávat s von Trierovou Nymfomankou – i zde Noé pomyslný souboj prohrává, protože Trier se nebere tak vážně a publiku vyráží dech lehkostí, s níž nám svůj vyšinutý opus o různých úchylkách servíruje. Abych řekl pravdu, u tohoto filmu mě překvapuje záplava pozitivních reakcí ve stylu „tohle určitě není porno, kdo to tvrdí je blbec“. A když to není porno, tak co to teda je? Chápu význam erotických scén, líbí se mi snaha o totální otevřenost (jeden záběr je dokonce zevnitř vagíny během sexu – víc už asi opravdu herci ukázat nemůžou). Ale ptám se - nestačila by taková scéna třeba jedna nebo dvě? Nebo klidně i tři, ale proč jich je tam asi 18? Není to trochu samoúčelné? A proč je film natočený ve 3D, když se této technologie doopravdy využije jen na dvou místech (kouř z marihuany, výstřik)? Nemůžu si pomoct, Love mi připadá jako protivná manýristická ufňukaná režisérova onanie. Doslova. (26.09.2015)