Čarodějnice

"Bosorka bosá... za svitu měsíce, lesem jde nahá, na sabat, ďáblice. Její pán, kozel, černý a věrný, zatím jen kopýtky rouhá se do mechu. Na prsou mámy krev, s tatínkem neplechu... bezbožnou, trkanou, dívenko pošetilá, provětrej po lese... kůzlátka nezletilá." Noc a úplně nahá dívka, vedená do hlubokého lesa chlupatým černým kozlem. Co chtít od filmu i od života víc? Cesta z šerosvitu živoření bohabojných (těch svatouškovských keců a toho modlení...), leč pekelně chudých vidláků, k jasně plápolající hranici živočišné a sobecké radosti ze života. Poživačné a zvrhlé dívky/čarodějnice, kterým nikoli Red Bull, ale hřích dává křídla. Krucifix (pardon), všechny ty hambaté divoké bosorky, vznášející se ke korunám stromů v odlescích plamenů ohně! Asi dnes večer, místo čtení z bible na dobrou noc, vyrazím na zdravotní procházku do lesa. Btw, i mě občas děsně deptá shnilá kukuřice a moje chudoba, ale s kozlem se kvůli tomu trkat nebudu. Zaplaťpánbůh za můj ateismus. (24.08.2020)

Eggers dokáže bravurním způsobem budovat atmosféru. "Čarodějnice" tak představuje nenápadně pohlcující film, zcela prostý laciných žánrových postupů a formálních nástrojů. Eggers vystihuje hrůzu a bázeň na straně poutníků, přicházejících v sedmnáctém století ze světa bohabojné civilizace do světa divočiny a hlavně čelící psychickému rozkladu v ponorkové bezvýchodné situaci. Navíc je ale také nechává pocítit diváky. Po znepokojivě úlevném finále si najednou uvědomíte, že jste totálně v tenzi a že už nikdy nechcete jít do petting zoo. V nadcházejícím "Majáku" se věnuje macho hierarchii a formuje své postavy ve vztahu k jejich minulosti coby něčemu, před čím chtějí utíkat. V debutu "Čarodějnice" pečlivě mapuje dynamiku uvnitř rodiny, která se ocitá v situaci existenční a životní nouze, kde minulost se naopak stává slastným mýtem i břemenem vyhrocujícím jejich situaci. Navíc Eggers bravurně vystihuje podstatu čarodějnictví coby strašáka, cejchu i osvobozující úlevy ve společnosti sešněrované fanatickou oddaností víře. (12.11.2021)

"Wouldst thou like to live deliciously?" ________ Britsko-americký koprodukční snímek 'The Witch' je bravurní režijní debut Roberta Eggerse (cena z festivalu v Sundance budiž důkazem), který se pokouší autenticky a co nejupřímněji odpovědět na atypickou otázku: jakou podobu měl strach před více než čtyřmi staletími? Zdání ovšem klame – Eggers sice kladl tvůrčí důraz na naturalismus, ale 'The Witch' paradoxně nabízí víc otázek, než očekávaných odpovědí...... První polovina filmu sestává převážně z modlení, citování Písma svatého, a sebemrskačského kajícnictví ve jménu náboženského fanatismu rodiny, která si množící se katastrofy, jež ji postihují, neumějí vysvětlit jinak, než jako boží odplatu za své domnělé hříchy. V druhé polovině se vše radikálně otočí o 180° na folklorní báchorkou o ztrátě racionality a zdravého rozumu, kdy se pod nátlakem vzájemné nedůvěry zpřetrhávají veškerá pouta a vazby členů rodiny asketických evangelíků, kteří za čarodějnictví a ďáblovo znamení označují vše, co se vymyká dobovým standardům, čímž pomalu vzniká kolektivní paranoia, která posedne i mysl samotného diváka...... 'The Witch' se všeobecně honosí různými superlativními přívlastky – nejčastěji se používají adjektiva typu originální, strašidelný, milník hororového žánru za posledních několik let, atd. To všechno zde platí pouze za předpokladu, že divák akceptuje komplikovanou hru, kterou s ním režisér Robert Eggers hraje. Eggers totiž nepodlehl nárokům dnešního konzumenta rádoby primitivních vyvražďovaček s hektolitry krve, a namísto toho naservíroval žánrovku ze starý školy, která jde již od prvopočátku proti jakýmkoliv stanoveným škatulkám i šablonám, a nakonec ji převlékl do dobové pověsti o čarodějnici z temného lesa...... K tomu si připište na účet podniku deprimující vizuální estetiku, nepříjemnou hudbu, anebo naprosto démonicky expresivní projevy herců – snímku samozřejmě vévodí Anya Taylor-Joy, která si zde vydláždila chodník slávy – no a máte zaděláno na hrůzu nahánějící zážitek. Bohatě stačí jednoduchý námět a mistrovská forma. Jo a mimochodem, staroangličtina mi dala celkem zabrat. Každopádně přesně takhle má vypadat objektivně kvalitní horror současného tisíciletí, který se nebojí rozvířit žánrové vody, a jít proti proudu. Už nikdy nebudu kozy vidět stejně..... // VERDIKT: 8,8 kozlů z 10 🐐 // [#HORROR'SNOTDEAD] (22.10.2021)

Čarodějnice působí jako film z jiné planety, nebo lépe řečeno, jako sdělovací médium ze zcela jiné doby. Přijímá sice současné žánrové kvóty a povrchové napětí čerpá z oblíbeného vzorce skupinka lidí - chata - okolní les - nadpřirozené zlo, ale vnitřně se ostře vymezuje tomu, co pokládáme v moderním hororu za běžné a tedy vlastně správné. Dění není orientováno na pravou podstatu a charakter zla, nýbrž na psychiku a chování jeho obětí, což ruku v ruce s jejich náboženským fanatismem rozprostírá už tak děsivou hrozbu i do jejich vlastních řad a divák si nemůže být jist, kdo je ještě oběť a kdo lovec (jak nám říká už scéna se psem a králíkem). Je pravda, že s podobně iracionálními postavami se těžko sympatizuje, ale ona důkladná práce s navozením dobovosti, tehdejších životních řádů i samotnou starobylou angličtinou přímo drtivě navyšuje naturalismus a autenticitu, takže se skutečně cítíme jako v (jiné) realitě, přestože je nám již na začátku sděleno, že příběh vychází ze staré lidové báchorky. A jestliže tato snaha o přidanou historickou hodnotu trochu ubližuje očekávanému hororovému obsahu, formální stránka je bezchybná. Náhlé střihy sladěné s hrůzu nahánějící nemelodickou hudbou utnou scénu přesně v jejím vrcholném okamžiku, takže její efekt nemůže zeslábnout, prostředí je zásluhou pomalých kamerových jízd a pečlivě inscenovaných záběrů využito famózně a žádný obraz nepůsobí lacině ani předvídatelně. Nejsme násilím nuceni, abychom se báli, jak to známe u dnešních "lekačkových" duchařin, ale strach je všudypřítomný a neodbytný. Zkrátka jiný, poctivější a lepší horor... 80% (27.03.2016)

Čarodějnice se může pochlubit naprosto skvěle vystavěnou atmosférou, která na člověka dýchne od samého počátku snímku a vtáhne ho nejen do děje, ale i do samotného prostředí, v němž se odehrává. Neznámé herecké tváře dodávají na autentičnosti a první polovina je opravdu parádní hororovou podívanou v duchu těch nejlepších tradic, kdy se bojíme nejvíce toho, co nevidíme, nemůžeme uchopit a poznat. Tvůrci nám čarodějnici odhalují v krátkých záblescích, což ještě umocňuje děsivost onoho výjevu. V pasážích, kdy se na scéně odehrává poklidný a těžký život rodiny, můžeme stejně pociťovat jakousi zlověstnou přítomnost zlých sil. Také každý zdlouhavý záběr na les, kterým je obydlí hlavních hrdinů obklopeno, má značně znepokojující nádech. Samotný závěr byl v mnohém trochu přes čáru a mohl leckomu pokazit jinak výborný dojem, ovšem já s ním neměl větší problémy. (05.05.2016)