Whity (festivalový název)
-
Whity
Drama / Western
Západní Německo, 1971, 95 min
Režie:
Rainer Werner FassbinderHudba:
Peer RabenObsah
-
Rok 1878 kdesi na Divokém západě. Ranč Nicholsonových připomíná mauzoleum. Majitel Ben má nelegitimního syna s černoškou, míšence Whityho, manželku nymfomanku a dva syny z prvního manželství: homosexuálního Franka a duševně chorého Davyho. V rodině nenávidí jeden druhého a sluha Whity se stane nástrojem jejich pomsty: všichni si u něj objednávají vraždy ostatních rodinných příslušníků a Whity je vykonává jako jejich kat.
Fassbinder samozřejmě nenatočil klasický western, Divoký západ mu byl další kulisou pro analýzu lidských vztahů. Zkoumá závislost a otrockou oddanost. A je to rovněž studie selhání člověka v mezní situaci. Hlavní hrdina, jenž neví, co je to svoboda, sice zabije své utlačovatele, ale není už dostatečně silný ani nemá potřebný nadhled, aby si ujasnil životní souřadnice ve společnosti. Děj filmu není původní, svým způsobem je to vzdálený remake hollywoodské westernové klasiky. (Letní filmová škola)
Rok 1878 kdesi na Divokém západě. Ranč Nicholsonových připomíná mauzoleum. Majitel Ben má nelegitimního syna s černoškou, míšence Whityho, manželku nymfomanku a dva syny z prvního manželství: homosexuálního Franka a duševně chorého Davyho. V rodině nenávidí jeden druhého a sluha Whity se stane nástrojem jejich pomsty: všichni si u něj objednávají vraždy ostatních rodinných příslušníků a Whity je vykonává jako jejich kat.Komentáře uživatelů k filmu (7)
-
Houdini
Zlatý Medvěd - výběr(21.12.2005)
-
Bluntman
(LFŠ 2010) Spojení Fassbinder a žánrový film dle západního vzoru může na první pohled vypadat netradičně, ale to až do té doby, než si divák uvědomí, že jeden z předních představitelů Nového německého filmu má ve své filmografii i svébytnou variaci na noir, sci-fi, paranoidní politický thriller ad. WHITY spadá do subžánru tzv. acid westernu, čemuž nasvědčuje jak jeho ambiciózní významová rovina, u které nejde primárně o rasismus, nýbrž násilí tolerované společností a schopnost integrace, tak i výstřednost stylu, kdy jsou postavy - včetně té titulní - nalíčeny výrazným bílým make-upem a užívá se divadelního - přednesového - typu řeči. Přes všechnu podvratnost vůči westernu se ale snímek nevyhýbá klišé, která jsou spojena s uměleckým filmem, jako je retardovaná postava, jež je nezkažená, přestože jde o jinak svobodomyslné dílo, které - stejně jako hlavní postava - nerozlišuje mezi barvou pleti či lidskou sexualitou, i když zůstává v zajetí a podřízenosti jedné sociální třídy vůči druhé. Následující VAROVÁNÍ PŘED SVATOU DĚVKOU, které tematizuje problematickou produkci prvního zahraničního Fassbinderova filmu, je dobré zhlédnout k obeznámení se s obtížným procesem vzniku (nedostatek peněz, přestože byly přislíbeny, herci a štáb si navzájem nerozumí, poněvadž každý mluví jiným jazykem, režisér je neurotik a původně divadelní skupině hrozí rozpad kvůli napjatým vztahům) a k "dopochopení" významu, jenž se vztahuje k dobovým náladám v Německu.(14.8.2010)
-
lena60
Letní filmová škola 2010: Kdybych měla pistol, vypálím pět kulek do vzduchu na počest Fassbinderovi a jeho geniálnímu nápadu natočit netradiční western. Pistol nemám, takže vzdávám hold alespoň pomocí zdejších pěti hvězd. U mě ve své době diváky i kritiky nepřijatý film zabodoval naplno.(26.7.2010)
-
Mulosz
Nevim co rici, ale Fassbinder me zase dostal. Zpocatku jsem si rikal, ze spojeni Fassbinder a western je neco podobneho jako spagety a tatarka a kroutil jsem hlavou nejen pred filmem, ale i v jeho prubehu. V druhe pulce mi uz ale hlava strnula. Kam ten clovek na sve napady chodil, to fakt netusim.(27.10.2009)
-
Rousse
Uživatel Pafl napsal hlavní část mých myšlenek - akorát s tím rozdílem, že Whity byl mým 2. setkáním s Fassbinderem a nejspíš i posledním, protože ani tohle naše 2. setkání jsem prostě nebyla schopná přežvýkat. Mám pocit, že tady nic nefunguje, že je tu všechno špatně a ještě k tomu chybí myšlenka - tedy nějaká podstatnější než ta, že bílí utlačovali černochy. Celou dobu jsem měla pocit, že se v tom filmu nehne ani stéblo trávy, štronza a zpomalené pohyby (které asi měly vyvolat nějaké emoce) na mě bohužel nefungovaly a ke všemu pozorovat herce napatlané zeleným make-upem, to už mi přišlo až komické. A nesnažte se to svalovat na dobu natáčení - vznikaly i jiné filmy v té době a pouze v tomhle jsem zaregistrovala zelený make-up! Na letošní LFS je Fassbinderovi věnován cyklus "Neznámý Rainer Werner Fassbinder" - obávám se, že i po skončení 36. LFS UH pro mě Fassbinder neznámým zůstane.(24.7.2010)
-
Pafl
S Fassbinderem se potkávám často. Strávíme spolu hodinu až dvě, rozejdeme se s úsměvem a dál nevím, protože pak už jsem sám. To si pak říkám: co mi to ten divný chlapík chtěl říct ? Whity vypráví o rasismu, říkám si, ale co přesně, tomu nerozumím. Já se na to chtěl dívat, protože jsem chtěl vidět fassbinderovský western a ne si potom dva dny lámat hlavu nad tím, kdo chce koho zabít a proč. Hana Schygulla v dalším fassbinderovském příběhu o nenávisti. Další divák s pokroucenou hlavou.(6.2.2009)
-
Biff
Po prvním zhlédnutí Whityho se mi hlavou rojilo tolik myšlenek, že jsem se rozhodl v rámci nějakého ucelení film zhlédnout znovu. Příliš to nepomohlo, měl jsem z filmu úplně jiný dojem. Když i třetí pokus přinesl spíše rozvíření než kýženou myšlenkovou sedimentaci, rozhodl jsem se, že pokud se mám rozhoupat k nějakému komentáři, tak prostě teď a tady, jinak to nemá cenu. Ta mnohovýznamovost Whityho tkví jednoduše v tom, že je toho v něm prostě moc. Na první pohled je nápadná ta stylizace do italské commedii dell'arte - výrazné masky herců, často až přehnané (téměř kominická Marpessa, Ben při čtení závěti vypadá jako komtur z Dona Giovanniho nebo bíle nalíčené rty Whityho, trochu připomínající Ala Jolsona v Jazzovém zpěvákovi), krátké a spíše sporadické dialogy působící svým opakováním nahodile, jakoby improvizačně, a v neposlední řadě také postavy - bohatý, zatrpklý otec, děti, sluha. To Fassbinder umístí do prostředí typického spaghetti westernu - divoký západ, saloon, whisky, plno kovbojů a pěnice. To už je slušný cirkus. Zjevným leitmotivem je zde otázka rasismu - Whity je ponižován svými zaměstnavateli, v saloonu si ho zase dobírají bílí kovbojové. Podstatná je zde scéna, kdy Whity sedí v saloonu sám - o pár let později bude takto sedět Emmi ve Strachu jíst duše - jediným spojencem se stává Hanna, na Whityho plive i vlastní matka, když se chce zalíbit panstvu. Ale Whity není filmem o rasismu, však ho kovbojové mezi sebe přijmou, když před nimi zamává svazkem bankovek, přichází tu další myšlenka - využívání. Whity má odstranit nepohodlné lidi v cestě za Benovým jměním - jeho syna Franka a samozřejmě samotného Bena. Od Hanny dostává rozkaz zabít všechny, to samé později uslyší i od Bena, ale to už střílí. /MOŽNÝ SPOILER/ Vyvražděním rodiny nakonec získává jakýsi pocit svobody, vymanění se z otroctví a zvůle nadřízených, a zároveň splní i vůli všech zasažených, však se chtěli pozabíjet navzájem. Whity tedy zbavuje svět prohnilých lidí (hlavním motivem je zrada, typicky Fassbinderovské), ale co s Davidem? Ten se přece ničím neprovinil. Jeho vraždu jsem vnímal jako opět typicky Fassbinderovskou narážku na nacismus a jeho program T4 na likvidaci právě takových slabomyslných osob. Čili ten konečný katarzní pocit je dost silně narušen a Whityho bezvýchodnost je podpořena i závěrečnou scénou na poušti, kdy mu Hanna vyčítá, že nevzal vodu, takže musí oba zákonitě zemřít. Umírají tedy všichni, takže by se hodilo žánr změnit spíše na tragedii dell'arte. /KONEC MOŽNÉHO SPOILERU/ Do toho navíc Fassbinder diváka provokuje různými perveznostmi (Davie šmírující matku s milencem a olizující dveře) či nechutnostmi (zvracející Frank) a samozřejmě taky sexismy (homosexuální scéna Whityho a Davieho, Frank ve svůdné travesti blůzce). Ačkoli kulisy ve Whitym jsou spíše "na okrasu", rozhodně zaujmou a působí ve Fassbinderově tvorbě přece jen trochu atypicky a originálně. S prostředím se pracuje hlavně dlouhými záběry bez střihů, kterých si divák užije opravdu do sytosti. Využívá se dlouhých schodišť, chodeb a přechodů mezi budovami (viz scéna, kdy jde Ben za Hannou, která ale ve výsledku působí docela komicky, když divák po záběrech na Benovy oči a okolo stojící kovboje čeká nějakou akci, přestřelku, ale ne, Fassbinder ukáže jen přechod z budovy do budovy, hra s očekáváním ala postelová scéna z U konce s dechem). Zejména působivá je scéna prvního vystoupení Hanny v saloonu, kdy dynamicky sleduje její pohyb, nebo naopak vynalézavý dlouhý záběr na Whityho, jak schází ze schodů, dává si whisky a hraje karty, odkud se kamera zase přesune na Hannu a přijde její další píseň. Zároveň Fassbinder používá kameru jako zcizovací efekt, zase nezapomene upozornit, že se divák s dějem a postavami nemá identifikovat, ale má o nich přemýšlet, viz scéna, kdy chce Whity Hanně zaplatit, aby se s ním vyspala - zůstane prakticky jako socha nehnutě ležet, aby ho kamera objela a děj pokračoval. Jistým zcizením musí být i typický bavorský wurstchen Fassbinder jakožto drsný americký kovboj. S obsahem i formou jsem tedy byl nad míru spokojen, takže za plný počet. [Č e s k é t i t u l k y u mě v Deníčku](8.9.2011)
