Spojenci

Zemeckisovsky dokonalé řemeslo, mohutně emocionální, atmosférické, Pittem a Cotillard báječně zahrané, Silvestrim nonšalantně ozvučené a Burgessem citlivě nasnímané, přesně v měřítkách střízlivě sestříhané retro výpravy. Přesně vyvážená hladina mezi romantickým dramatem a temným historickým pozadím, které vytváří nesmírně vtahující auru a postupně přikládá pod kotlem až k mrazivému, drtivě neústupnému finále. Malá velká filmová událost, která bohužel upadne rychle v zapomnění, ale v soudobých hollywoodských konvencích je nádherným a cenným zjevením. 90% (16.02.2017)

Spojenci ve VelkoBrangelinské říši. A k tomu jejich nehynoucí láska. Jo, ale Brad s Marion to měli kurevsky těžké, sama Brangelina si přála smrt své sokyně v lásce i felaci. Hezky to měl Robert Zemeckis zrežírované, jen je škoda, že film má dvě hodiny, tudíž podstatně vynikne jeho rozvláčnost a tu a tam se začnou klubat logické dírky. Má-li tedy hrdina co do činění se špičkovou špiónkou, ještě k tomu německou, měl by být obezřetnější, což se až tak nedělo. Na nočním stolku ponechaná důležitá tajná depeše by určitě neušla jejím cvičeným smyslům. A podobných zaváhání přibývalo, ovšem nad to je film technicky zručně odvedený. Na výpravě je znát dražší rozpočet, práce kameramanů je zdatná, vizuál potěší. Několik akčních sekvencí je příjemně brutálních. A je zde hlavní tahoun toho všeho - Brad Pitt, bez jehož podplukovníka by film nebyl úplný. Film má určitě své napětí a nešetří napínavými chvilkami, jenže své rozvláčnosti se nezbavil. Než dojde na zabití nacistického velvyslance, film se dost táhl. Zájem o milenecký pár, později manželský pár s malou dcerkou, určitě zpočátku nebyl nejvyšší.. Rozjezd je poměrně vlažný. Druhá polovina filmu ale nabízí podstatný zvrat ve vyprávění a tím i znatelný odpich z oparu nudy. Hrdina se bude potýkat s tím, že je jeho milá obviněna z přivlastnění falešné identity a její pochva tak trochu i náležela Adolfovi. Ano, námět poměrně neotřelý, ovšem místy se zdálo, že na dvě hodiny nevystačí. Takže střídání ne úplně svižných sekvencí s těmi napínavými trvalo v podstatě celý film. Zprávy o tom, jak to mezi Bradem a Marion sexuálně jiskří, se neukázaly jako úplně liché. Zatímco Marion v postelové scéně neobnaží pomalu ani křidýlko a francouzské stehýnko, Brad zaperlí holou zadnicí. I přes režijní kvalitu, je postupem času znát, že Robert Zemeckis postupně vyklízí pole elitních režisérů. Určitě to v minulosti býval nápaditější, kreativnější i komerčněji úspěšnější režisér. Tenhle jeho počin je po režijní stránce slušně odvedený, kompaktností ale nevládne, určitě by prospělo jej o půl hodiny zkrátit, aby se jeho napínavost i dojemnost dostavila v plné síle a nepřebíjela tyto aspekty bující kýčovitost. 7/10 (03.05.2017)

Jejda, nevtáhlo. Nevěřil jsem oné osudovosti, postavy mi nepřirostly k srdci, nedržel jsem jim palce. A závěrečné vyústění tak nějak přišlo a jeden jakože vášnivý páreček odvály vyběhnuvší titulky. Francouzka a Kanaďan. Setkali se za války, v marocké Casablance měli předstírat manželství, přitom se do té doby vůbec neznali. Cílem jejich snažení je atentát na nacistického důstojníka. Z role nevypadnou, přičemž se do sebe (jak jinak) zamilují. Na první pohled všechno klape. Jenže na druhý záhy odhalíme, že scénárista Steven Knight absolutně zklamal. Z příjemně vypadajícího retra čiší chlad. Ať jsou postavy v posteli, na večírku, s potomkem na dece nebo si to rozdávají v písečné bouři (bože). Výsledek působí strojeně i trochu neupřímně. A hlavně nemá pražádnou tvář. Nedozvíme se nic o jejich motivacích, odveta za útok nepřichází, na předchozí dění zapomeneme a přichází další ze změn žánru odstartovaná křečovitým porodem a pokračující něčím, co se neliší od toho, co oba hrdinové měli předtím pouze předstírat. Přitom (ano, přijde dějový zvrat) by tvůrci mohli v divákovi mnohem umněji šponovat nejistotu, lépe pracovat s dvojsmysly a náznaky. Vedlejší herci prakticky nefungují, děj nikam neposouvají (proč lesbická sestra?). Brad Pitt a Marion Cotillard jsou sice elegantní, ale měli mnohem lepší chvíle, Pitt navíc překvapivě pokulhává s emocemi. Robert Zemeckis si vybírá velmi odlišné látky, a co si budeme nalhávat, přiblížit se Forrestu Gumpovi, Trosečníkovi nebo úžasné trilogii o cestování časem, je sakra těžké. I tak má ovšem na víc, než nás napínat chemickým vzorcem, který nacisty zatraceně zajímá. (08.02.2017)

Herci mají potřebné charisma a schopnost opanovat plátno, což je v tomto filmu extrémně důležité. Cotillardová v dobových kostýmech a s naondulovanými vlasy a padesátník Pitt s tvářičkou jak dětská prdelka vyzařují glamour a eleganci. Druhý jmenovaný však zažil největší slávu v 90. letech a film se z něj snaží udělat hvězdu z poloviny minulého století, ale to je aura, kterou hezounek Pitt nikdy neměl./// Zemeckis za pomoci velice solidních triků oživuje domy a ulice Casablanky. Film však utíká od válečného dramatu k melodramatu (scéna porodu), zcela opouští akční žánr a přechází ke špionážnímu dramatu. Spojenci jsou žánrově dosti pestrým filmem, ale je to spíše negativum, neboť prolínání různých módů nepůsobí promyšleně a nedovoluje se soustředit více na jedno téma či plně využít žánrové konvence. Chvíli totiž sledujeme psychologické drama o manželské (ne)důvěře, jindy se Zemeckis v zjednodušující zkratce, která je jen neobratnou sociologickou sondou, snaží vykreslit dopady války na lidi nebo vyloženě násilně vsunout alespoň nějakou akci (kromě atentátu je ve filmu pouze jedna přestřelka). Zemeckis celkově doplácí na scénář, jehož tempo má zásadní nedostatky./// Ve chvíli, kdy se snímek blíží ke svému vyvrcholení a kdy zjišťujeme, jak důležitá je otázka partnerské důvěry, tušíme, že nepřijde sladký happy end, ale není zde ani překvapivá pointa či výrazná replika. Spojenci jsou nesmírně neinspirativní z hlediska režijního pojetí a chybí jim nějaké ozvláštnění. Nefungují ani na emoční rovině příběhu, takže selhávají i jako současný pokus o novou romantickou klasiku, který navíc postrádá i humor. [Kino] (10.12.2018)

We´ll always have Hampstead.. Spojenci nejsou vycizelovaný, válečné pozadí i oči ždímající masterpiece ala Anglický pacient, přesto mě Zemeckis dostal. Pozvolna budovaným napětím kolem hledání pravdy i strohým, pravděpodobným a zasraně emotivním koncem. Snad to bylo i tím dlouhým marockým prologem, ale ještě nikdy jsem si nepřál slyšet Marseillaisu tak jako teď.. (10.04.2017)