Hon na pačlověky

Můj oblíbený režisér Taika Waititi v Honu na pačlověky volně navazuje na svůj někdejší film Kluk, který je ovšem říznutý Jenningsovým Malým Rambem. Na Novém Zélandu jsme byl a proto v tomto snímku cítím něco z jeho národních specifik - posedlost americkou kulturou a kinematografií (proto tolik odkazů a citací k filmům i hudbě) a zároveň pocit provinčnosti, lokálnosti, odlehlosti, kiwíkové jsou prostě lidé z ,,konce světa" (Zde je to ještě zesílené lokací, většina filmu se odehrává v buši). K tomu pak přistupuje ještě motiv původního maorského obyvatelstva, který se logicky objevuje v tvorbě režiséra maorského původu. Oproti Klukovi ovšem Waititi upozadil sociální prvek a přidal nadsázku a hravost. Velmi zajímavá je režisérova poetika, která si mnohé vypůjčuje z výše zmíněného Gartha Jenningse, ale i z Wese Andersona a řady jeho epigonů. Škoda, že se Waititi nerozhodl ukotvit svůj snímek v jednom žánru, žánrová nevyhraněnost můj divácký dojem trochu tříští... (04.11.2016)

Tenhle zatraceně talentovaný režisér má opravdu bujný smysl pro humor a naprostou nesmyslnost, ale dokonale mu funguje i další dobrodružství, jen upíry vystřídal malej špekoun v rukou nevrlého pěstouna a jejich mediální útěk buší. Odlehčená akce a povedené vtipné momenty, ruku v ruce s krásnou přírodou a hereckou legendou Samem Neillem vytvořily jednu z nejlepších letošních oddechovek. Čtyři a půl hvězdičky.... (02.10.2016)

Nápadité, krásne, roztomilé, s jemným nádychom fantázie a vtipu, pri príjemnej hudbe a luxusnom prostredí vám týchto pár ľudí predstaví Nový Zéland a množstvo jeho pozitív. Rozhodne si môžem dovoliť hovoriť o filme ako o jednom z najlepších roku 2016, pretože som si nezvolila gangsterský život, to on si zvolil mňa. (17.10.2016)

Psanci už tuší. Život ta klidná bouře. Splynout s buší.. Na počest Waititiho „endemitního“ filmu s úžasným soundtrackem jsem si dovolil složit oslavné haiku, ale zároveň musím hravému tvůrci vytknout, že všechna ty kostky ztřeštěného humoru, popkulturních odkazů a absurdity moc nepasovaly do puzzle sociálního dramatu a jeho očekávaného emočního vyznění. Několikaměsíční putování sedláckého Gandalfa a stále objemného Hobita mohlo svádět k dojmu, že novozélandská buš je plná čistíren oděvů a McDonaldů. Beru to tak, že v zemi, kde úřednice sociálky jezdí v obrněném transportéru, je možné cokoliv.. (14.12.2017)

Co se stylizace týče, tak je to značně své. Můj problém je však právě s ní, jelikož jednotlivé styly (poetika dětského dobrodružství, vážnější nota a naprosto střelená) zde vzájemně vůbec neladí. Nevytváří jeden soudržný celek, ale chvíli se jede tak a za chvíli zase onak, čímž se bortí celý koncept a nefunguje kvůli tomu emocionální stránka, na které to do značné míry stojí a padá. Jakkoli se to tedy snaží o jakýsi mix "Malého Ramba optikou Wese Andersona", tak zůstalo čistě u snahy, která sice nenudí, příjemně se na ní kouká a rychle uběhne, ale stejně tak rychle (ne-li rychleji) se z hlavy také vykouří. (17.10.2016)