Zelená kobra

Originálny pohľad na tradičnú kultúru afrického kontinentu. Herzogova vízia konfliktu moderného a tradičného sveta, človeka a prírody, pána a jeho otroka... Podobne ako pri Aguirre, der Zorn Gottes (1972) aj v tomto prípade tu jednu zo zásadných úloh zohrala Kinského prítomnosť, ktorý sa opätovne dokázal so svojou postavou dobrodruha dokonale, ba priam až ezotericky stotožniť. Je mi jasné, že mnohým tento snímok nesadne, ale pre tých, ktorých Herzogova réžia neodradí, je prichystaná neskutočne pôsobivá a vťahujúca kamera a niekoľko veľmi silných dramatických scén, na ktoré sa jednoducho zabudnúť nedá. 85/100 (20.11.2015)

„Otroctví je součástí lidského srdce...“ Pouť dobrodruha, hledajícího smysl života a uplatnění v divokých končinách mě od počátku vtáhla jedinečnou atmosférou, v níž se snoubí poetické s realistickým. Styl Wernera Herzoga, který v 80. letech natočil po sobě tři velké filmy z exotických oblastí, mi většinou sedí, pomalé tempo obvykle dostatečně kompenzuje silný příběh a nádherné záběry při vykreslení prostředí. Jenže tady jsem snad poprvé měl pocit, že se Herzog až příliš vyžívá v tom prostředí a poezii na úkor příběhu, který občas stagnuje, když v mnoha částech snímek naplňuje dlouhými scény rituálů domorodých afrických kmenů. Nemůžu říct, že by mi to celkový dojem úplně zničilo, sledování mnoha těchto scén zážitek i posílilo, ale kdyby Herzog ubral na délce některých scén, nevložil mezi nejsilnější momenty 15 minut před koncem (a také úplně na závěr) sborové zpěvy a tance domorodců, které už jen film natahovaly, protižek ze souvisleji plynoucího příběhu o životním pádu dobrodruha mohl být ještě silnější. Klaun Kinski byl zvláštní herecký démon, kterého se někdy spíše děsím, ale tady můžu jeho výkon pouze vyzdvihnout a bylo opravdu vidět, že do postavy Cobry Verde vložil s velkou obětavostí i kus sebe. Byl to pro mě stále zážitek hodný filmu z Herzogova nejlepšího období a působivý závěr pokládám svým ztvárněním za nezapomenutelný, přesto jiné režisérovy filmy (např. Kde sní zelení mravenci) se mi líbily ještě víc. [80%] (29.08.2022)

Spousta hluchých míst je vyvážena několika scénami, na které člověk do konce života nezapomene. Herzogova fascinace krajinou zůstává, párkrát mi kvůli vyprahlým planinám a zástupům mrzáků připomněl Jodorowského. Nehledě na to, že je hrozně zajímavý kontext, že chvilku po tomhle snímku údajně Kinský umělecky úplně shořel, viz Herzogův dokument o Kinském - Můj milovaný nepřítel. To Herzogovo typické, těžko definovatelné transcendentálno tu prostě je a je jen na divákovi, jestli ho nechá působit. (Seminář archivního filmu Uherské Hradiště 2011, původní znění) (08.05.2011)

Mě zase napadlo po vlastních zkušenostech, že příliš těžkou loď je lepší tlačit dopředu od zadku, než se snažit táhnout odpředu. Kinski je magor, což v Zelené kobře je zřejmě jediné hodnocení, kterého jsem schopen. Začátek v Jižní Americe ještě ujde, ale africké dobrodružství jsem nějak nedával. Spousta nahých žen, ovšem domorodých. Nepochopitelné střihy, posouvající děj bez vysvětlování dál, hodně vadily. Líbila se podlaha z lebek u náčelníka a původní dabing UPF. (27.12.2016)

Poslední spolupráce Herzog/Kinski dopadla přímo katastrofálně. Resp. značka Herzog/Kinski opět předvedla um, např. masové scény s praporky jsou skvěle natočeny, Klausík opět extrovní, ale co to kurva mělo bejt? Například ten nálet amazonek na nepřátelský kmen to byl jak pilot k Hot shots. Střih filmu chápe asi jen Herzog to sem fak nedal. (02.09.2017)