The Brown Bunny

Možný spoiler : Zhruba osmdesát minut jsem s Budym jela a jela a jela v jeho dodávce, kde měl motorku. Občas jsem se s ním zastavila na jídlo, dívala se jak pohladil a dal pusku nějaké dívence a jelo se dál. Nabrala jsem s ním benzín, sledovala jsem, jak odmítnul pár šlapek a když už jsem to chtěla vzdát, tak v posledních deseti minutách mně teprve Vincent naservíroval pointu celé téhle nudné anabáze. Né, Vincente, jako herec v Tetru jsi byl skvělý, ale jako režisér, za kamerou a s tímhle scénářem, to vážně neberu a jednu hvězdu Ti dávám za to, že jsi do toho šel a zahrál si tu hlavní roli sám. A to si nejsem jistá, jestli to nebylo kvůli závěrečné scénce, uff. (27.09.2015)

The Brown Bunny v podstatě nemá žádný děj. Jeho síla pro mě spočívá v jednotlivých scénách. Jedná se o obyčejnou, nezajímavou road movie, jejíž podstatná část děje spočívá v nezáživné jízdě autem napříč státy a v detailních záběrech kamery na Vincenta Galla. Ukazuje nám svůj ztrápený, plačící obličej, sledujeme, jak mu za jízdy vítr pročesává vlasy a díváme se do jeho modrých očí. Po chvíli začne být tato "dlouhá cesta" stereotypní a tak se může lehce stát, že se člověk pod její mlčenlivostí a volným průběhem poddá vlastním myšlenkám. Jakoby nechává diváka, aby se sám začal postupně unášet na jejích vlnách a zamyslet se nad vším, k čemu mu dá toto tempo prostor. A mezitím jistě všichni nedočkavě čekají na "ten" závěr, kvůli němuž se toto dílo stalo horlivým předmětem diskusí. Od chvíle, kdy se v pokoji objeví Chloë Sevigny, pro mě následovalo nejsilnějších zhruba deset minut celého filmu. Nečekaná pointa mě poněkud vytrhla ze zaujetí posledních scén. Příliš se mi zde nehodila a byla bych radši, kdyby vše skončilo "skutečně." Celkové vyznění snímku, a především závěr, na mě tak zvláštně zapůsobil, že nemohu hodnotit jako obyčejný průměr. (30.07.2011)

Nejsem pro používání pornozáběrů v normální kinematografii (ostatně ani v pornofilmech), jinak ale filmu nemám co vytknout. Paradoxně bych doporučil znát nějaké informace o příběhu předem, protože tak tomu bylo u mě a o to silněji první hodina filmu působila (i když to tak autor nezamýšlel a struktura filmu naopak sází na překvapení). Kdo mi věří, ať čte dál, kdo ne, ať si dá bacha na spoiler. Stačí podle mě vědět tohle: holka, kterou Clay celou dobu hledá, je už nějakou dobu mrtvá a on o tom ví. (02.02.2013)

Jedno sa Gallovi musí uznať: Neriadi sa konvenciami a zabehanými žánrovými skratkami. No o to viac vystupuje do popredia jeho narcistické posadnutie samým sebou, ktoré spolu s jeho participáciou na "väčšine" tvorivého procesu môžu film potopiť alebo vyniesť do nebies. Nanešťastie The Brown Bunny je tou odvrátenou stranou mince. Pôsobí dojmom, že sa topí vo vlastnej artovej forme a Gallo nerobí nič proti tomu aby pri monotónnej strihovej a naračnej kompozícii tento pocit divákovi vyvrátil. Nezachráni to ani náhly dejový zvrat a vyvrcholenie v podobe naturalistického "fajčenia". To že i napriek všetkým svojim negatívam ma Bunny oslovil, pripisujem Gallovej odvahe experimentovať a navodiť atmosféru. 2,5* (03.04.2008)

Vincenta mám rada. On je a vždy aj bol v dobrom slova zmysle "iný", a také je aj všetko čo robí. Je to tichý film, chudobný na dialógy, miestami pekelne nudný. Vincko sa vozí v aute, Vincko jazdí na motorke, Vincko (očividne) potrebuje objatie. Človek si v pohode a bez výčitiek smie na chvíľu (aj dve) zdriemnuť a nebude mať pocit, že mu niečo významné ušlo. Príliš tento film ospevovať len kvôli tej "slávnej" záverečnej scéne asi nie je celkom namieste. Fajnovejší je ale soundtrack, hlavne druhá polovica a macher John Frusciante. (27.09.2011)