The Brown Bunny

Možný spoiler : Zhruba osmdesát minut jsem s Budym jela a jela a jela v jeho dodávce, kde měl motorku. Občas jsem se s ním zastavila na jídlo, dívala se jak pohladil a dal pusku nějaké dívence a jelo se dál. Nabrala jsem s ním benzín, sledovala jsem, jak odmítnul pár šlapek a když už jsem to chtěla vzdát, tak v posledních deseti minutách mně teprve Vincent naservíroval pointu celé téhle nudné anabáze. Né, Vincente, jako herec v Tetru jsi byl skvělý, ale jako režisér, za kamerou a s tímhle scénářem, to vážně neberu a jednu hvězdu Ti dávám za to, že jsi do toho šel a zahrál si tu hlavní roli sám. A to si nejsem jistá, jestli to nebylo kvůli závěrečné scénce, uff. (27.09.2015)

Zaspoilerováno: Při druhém sledování filmu se mi vybavila problematika zmiňovaná v půvabné knize ...na okraji chaosu. Jsou postavy funkcí příběhu a kompozice nebo je příběh a kompozice funkcí postav? V tomto filmu je příběh zatlačen do pozadí na úkor kompozice. Ale co s postavami? Zlom, který postavu Buda Claye vyslal bloudit světem se odehrál předtím, než začaly být následující situace ukazovány ve filmu. Kompozičně je retrospektivní zobrazení tohoto zlomu postaveno na samý konec filmu. Předtím je divák seznámen s poutí hlavního hrdiny od jednoho nedůležitého úkolu k druhému. Je evidentní, že místo vedle Buda Claye je prázdné. Nezaplnitelné. Pnutí vzniká s nepřítomností postavy stejně důležité jako je Bud Clay. Kdo je to? Co se stalo? ptá se možná divák, který se nenechá odradit minimem zobrazeného děje. Kompozice zřetelně ukazuje svou nadvládu nad postavami (a vlastně i nad příběhem), když nechá Buda Claye, aby se setkal s doposud chybějící postavou (která je vlastně přítomná jen zdánlivě) a aby se divák dozvěděl něco málo o minulosti postav - to důležité málo, které oba uvrhlo do zobrazované přítomnosti. Kromě toho dojde v těch posledních vteřinách i ke zničení iluze, že zjevení Daisy na scéně přispěje k větší "objektivitě", "pravdivosti" vysloveného a zobrazeného. Bud Clay je po celou dobou nahlížen kamerou tak trochu jako oběť (chudák, zoufalec, nešťastník... dosaďte si), v momentě rozhovoru s Daisy se vyznění jeho postavy přelévá od oběti k mizerovi, od mizery k pitomci a tak různě, ale v onom momentu kdy se "Daisy" přizná ke svému způsobu existence, se zrelativizují všechny doposavadní charakteristiky postavy Buda Claye. Pro další ujasňování však není místo: Clay se vydává kamsi, opouští znepokojeného diváka a čas filmu končí. ~~~ Mám ráda filmy, ve kterých se můžu nimrat, a zbožňuji VG ňuňajícího koťátka a štěnátka. Po druhém spatření zvyšuji hodnocení na 5*. Jo a k té "problematice": Vykašlejme se na binární opozice ideálních stavů a berme v potaz přechodné stavy, osy, oscilace, přelévání... ;-) (03.10.2010)

Vincent Gallo je bez debaty aj napriek veľmi osobitému štýlu vynikajúcim filmárom. Okrem toho schopne vyčnieva aj ako herec, scenárista, muzikant atď.. Proste nezávislý pošuk ako sa patrí. Brown Bunny zďaleka nedosahuje kvalít jeho debutu Buffalo ´66, ale aj tak je to film, ktorý má zaujímavú výpovednú hodnotu. Myslím si, že je len na divákovi, čo si z filmu odnesie. A nájsť sa tu dá toho dosť. V prvej polovici je to síce pravidelný boj s nudou, ale v celku dáva aj začiatok filmu úplne iný rozmer. Fascinuje ma Gallova práca so svojou postavou. Tá je podobne ako v Buffale maximálne nepredvídateľná, a preto je divák stále v očakávaní, ako sa v tej či onej situácii zachová. Vinco je možno fakt blázon, ale mám pocit, že v hlave to až také nasraté nemá. (07.02.2008)

Vincent Gallo je muž s opravdu širokým záběrem. Sám si film napíše, zrežíruje, obsadí se do hlavní role a na závěr si ještě střihne jedno speciální číslo. Zvolené schéma vyprávění asi nejlépe odpovídá omezené naraci. Dějovost je sice značně redukována, o hlavním protagonistovi ani o jeho pohnutkách téměř nic nevíme, ale Gallo nám poskytuje fragmenty informací, které jsou pro dějový vývoj do značné míry určující a omezují tak další možnosti interpretace (návštěva u potencionální tchýně budiž zdárným příkladem). Okolní krajinu zachycuje převážně přes špinavé okno své dodávky a mezitím se nám pomalu poodkrývá mozaika jeho osobnosti. Závěr je tak spíš katarzním vyvrcholením, který i to málo, co nám bylo sděleno, určitým způsobem determinuje, než nějakým nepředvídatelným z hlubin podvědomí vyplynuvším šokem. A konečný flashback v podstatě už jenom dovysvětlí předcházející události ke všeobecné spokojenosti méně vnímavějších diváků. (17.06.2010)

Vincenta mám rada. On je a vždy aj bol v dobrom slova zmysle "iný", a také je aj všetko čo robí. Je to tichý film, chudobný na dialógy, miestami pekelne nudný. Vincko sa vozí v aute, Vincko jazdí na motorke, Vincko (očividne) potrebuje objatie. Človek si v pohode a bez výčitiek smie na chvíľu (aj dve) zdriemnuť a nebude mať pocit, že mu niečo významné ušlo. Príliš tento film ospevovať len kvôli tej "slávnej" záverečnej scéne asi nie je celkom namieste. Fajnovejší je ale soundtrack, hlavne druhá polovica a macher John Frusciante. (27.09.2011)