matka!

// Aronofsky je hroznej debil, co? V něčem má ten kluk ale pravdu, a když tuhle pravdu zabalí do mírné dávky absurdity, cynismu a parodie, vypadne z toho pro jednou docela svěží film s hodně intenzivním dějem a strašnou kupou témat na zamyšlení se. Jasně, konec je celej on, takže opět drtivá doslovnost a selhání najít ten správný závěr, nicméně point taken. Jennifer Lawrence je mimochodem zralá na dalšího Oscara a Michelle Pfeiffer bych s chutí navlékl zpátky do kostýmu Catwoman... ale to jsem možná jenom já. 9/10 (17.10.2017)

Je to divný a naprosto chápu zděšení spousty diváků. Aronofsky servíruje další ze svých velkolepých děl, které se snaží uchopit širokou paletu témat v líbivém kabátku. Na mě to ale fungovalo. Archetypální postavy rodičů, specifika mužsko-ženského pohledu na svět, politické náznaky… je tam prostě tak moc všechno, až je dost obtížné si z toho vyzobat něco pro sebe. Což ostatně i sám Aronofsky zhruba ve dvou třetinách tematizuje. Chvílemi si nelze nevzpomenout na Fontánu, tentokrát však v mnohem sevřenějším pojetí, kdy většinu času sledujeme skrz vyděšenou Jennifer Lawrence okolní dění. To je zprvu hodně poklidné, přesto se daří budovat atmosféru, že něco je ve vzduchu. Závěrečná půlhodina je naopak neuvěřitelně nakopnutá a přepálená a jistě spoustě lidí nesedne. Já mám ale Aronofskyho styl i vzletnou poetiku rád, takže jsem se na téhle vlně těžko uchopitelného podivna svezl moc rád. (27.12.2017)

"Byl jednou jeden / a ten se nemohl zbavit své matky / jako by byl její vrcholovou větví. / A tak do ní bušil a sekal / čísly a rovnicemi a zákony / které sám vymyslel a nazýval pravdou. / Vyšetřoval ji, obviňoval / a trestal, zrovna jako Tolstoj, / zakazoval, ječel a odsuzoval, / vrhal se na ni s nožem, / zahlazoval ji odporem / buldozery a saponáty / rekvizicemi a ústředním topením / puškou a whisky a znuděným spánkem. // Umřela, / za příšerného pláče, se všemi dětmi v náručí. // Jeho hlava odpadla jako suchý list." Ted Hughes, Bajka o pomstě (09.12.2017)

V silnějších chvílích nechybí intenzita Labutě nebo pod kůží napevno zalezlá nepříjemnost a sugestivnost Requiemu. Ať už ale chtěl Aronofsky říct cokoli, veškerá alegorie se ztrácí v neustálé smyčce. Neúspěšná snaha o uchránění vlastního soukromí je po chvíli tak iritující, že jsem s každou novou postavou jen kroutil hlavou s čím dál větším důrazem. Ten způsob, jakým se celá forma v poslední třetině zataví, je ale tak průhledný, zbytečný a (co je nejhorší) líně napsaný, že jsem už jen odškrtával povinná biblická zastavení a byl čím dál rozmrzelejší z toho, jak Jennifer Lawrence hraje naprosto prvotřídně a přitom ve své podstatě naprázdno. Děsí mě, že někdo, kdo dokázal o dekádu dříve rozvést jednoduchý řetězec myšlenek do životního díla jménem Fontána, teď vyplodí nápad, který očividně chce bujet do více rovin, ale on ho nechá plynout v jediné. Noe byl možná zklamání, ale matka! je hranice mezi šlápnutím vedle a ztrátou sama sebe. (18.10.2017)

¨Fakt nemám problém s divnejma filmama, to asi ví každej, co ví, na co koukám, ale... Tady mi většina divnosti přišla jako příliš laciná a příliš samoúčelná, příliš dlouhá a s Jennifer Lawrence, která je sice dobrá herečka, ale zde se od první vteřiny tvářící podobně jako někdo, komu se zrovna pokouší prokousat ušním bubínkem pavouk, co poslouchá metal a má rád palačinky. A ne, není to špatné, jen to nemá mnoho co nabídnout a snaží se ten fakt schovat za snahu o bizarnost a biblické motivy - protože když se budete trochu snažit, můžete je naroubovat na jakýkoliv film. (05.02.2018)