Řím, otevřené město

Já těm Italům nikdy nepřijdu na chuť. A nepomůže ani nálepka filmové klasiky. Dvě hvězdy za ukecanou a zmatenou první polovinu a podprůměrné technické provedení (ledabylý střih a kamera, hodně špatný filmový materiál, za což patrně můžou i tehdejší podmínky). Pět hvězd za druhou polovinu, kdy všechny postavy a konflikty nádherně vykvetou. (22.12.2011)

Roberto Rossellini byl velice rychlý. Myslel jsem, že podobné filmy vznikaly až s několikaletým odstupem, ale on začal točit ještě během osvobozování Říma. Film je velice silný, ale pokud to má být jeden ze základních neorealistických filmů, tak zas natolik výborný mi nepřišel. Ale co já vlastně vím o neorealismu...? (05.11.2008)

Pokusím se trochu přiblížit, o čem je sedmdesát minut filmu: Nějaká skupina lidí žije celkem v pohodě v nějaké cimře, když tu najednou dovnitř vtrhne gestapo a všechny odvleče, případně rovnou zastřelí. Střih. Děje se něco hodně podobného. Střih. A zase nějaká cimra plná ustrašených lidí a zase gestapo. V poslední půlhodině se teprve začne něco dít a film začíná být napínavý. Ale to je na můj vkus až moc pozdě. Hodně lidí se tu ohání datem vzniku a opravdu na tom něco bude. Ve čtyřicátém pátém to musel být vážně docela nářez, ale od té doby byly natočeny stovky filmů a napsány stovky knihy, které nacismus ukazují daleko drsněji. A Řím se tak stal průměrným vyprávěním o tom, že nacisti byli zlí, což je (z dnešního pohledu) trochu málo. (14.06.2006)

Nikdy som nebol v Ríme, takže neviem, ako rýchlo si vás získa. Pri Prázdninách v Ríme si ma získal okamžite, ale to bolo spôsobené aj tým, že sa v ňom nachádzala Audrey Hepburn. V Rosselliniho filme si ma získaval postupne, to je zase dané prítomnosťou nacistov v kontraste s miestnym obyateľstvom. O to viac však budete držať palce okupovaným a bezmocným Talianom a o to viac budete trpieť pri pohľade na ich utrpenie. Na neorealizmus dosť naratívne, pripomínalo mi to francúzske poeticko- realistické Brány noci. Je to asi dané aj autorom scenára. Pri jeho sledovaní však treba brať do úvahy aj rok vzniku, tu o nejakom, aspoň minimálnom historickom odstupe nemôže byť ani reči, tu sa kuje železo ešte za horúca. (13.10.2014)

Přímo z popela nejstrašnější katastrofy moderních dějin povstal směr, který by v jiném čase nevzniknul - neorealismus. Surovost, autenticita, neherci... To jsou tradiční hesla, ovšem jak naučila budoucnost k dovršení silného diváckého zážitku zdaleka nestačí a Řím, otevřené město je dokonalou ukázkou bezprostřednosti a upřímnosti. Od režiséra Rosselliniho (za války si vydělával snímky s nepokrytě fašistickou tendencí) se nedočkáme klasického hrdiny, film oslavuje spíš kolektivnost, byť nejsilnější scény patří jednotlivcům. Snímek ale táhne právě zmíněná bezprostřednost a vědomí doby vzniku. Příběh byl mnohokrát překonán, touha takhle vypovědět už jen málokdy. (01.08.2008)