Řím, otevřené město

Čekal jsem asi něco jiného, asi skutečně něco přelomového. Ale dočkal jsem jen filmu, u kterého stále nemohu pochopit, proč je tak uznáváný. Je v něm hodně silných a naléhavých scén, ale ten film mě ničím nevzal, nic mi neřekl, nic mi nenabídl, jen jakýsi obrázek několika lidí, kteří bojovali za osvobození Říma. Asi nejsem vyvolen, abych toto dílo pochopil. (19.05.2006)

Rossellini nakrútil bezprostredne po skončení vojny polodokumentárnym spôsobom (z nedostatku iných možností) priebeh jej záveru v robotníckych štvrtiach Ríma. Na filme si najviac cením jeho autenticitu, ktorá nevyplýva z toho, že sa nakrúcalo v neupravených exteriéroch, ale aj preto, že mnohé scény vo mne budia dojem nakrúcania skrytou kamerou. Minimálny odstup od vojnových udalostí samozrejme spôsobil istú heroizáciu príslušníkov odboja a zosmiešňovanie nacistov. Na druhej strane stojí výkon Anny Magnani, ktorý, pokiaľ viem, už neprekonala. Napriek mnohým desaťročiam od nakrútenia pôsobí Rosselliniho dielo dodnes sviežo a úspešne odoláva zubu času. (02.09.2018)

Roberto Rossellini začal točit svůj nový film ještě během osvobozování Říma. Rozhodl se přenést na plátno tíživou válečnou atmosféru co nejdřívě, dokud ji měl nejen ve své paměti, ale v době, kdy ji zažíval on sám i ostatní členové natáčecího týmu - někteří se dokonce aktivně účastnili odbojového hnutí. A tím se rodí jeden z nejvýraznějších znaků italského neorealismu - realistický až reportážní způsob natáčení. Tomu dopomáhá mnoho faktorů: obsazení neherců, autentické dokumentární záběry, příběhy obyčejných lidí. Řím, otevřené město je pro mě po Umbertu D zatím největším dílem neorealismu. První dvě třetiny filmu jsou plné pomalých netrpělivých příprav a tichého skrývání. Nechybí ale i několik úsměvých situací a rostoucí naděje. Poslední část je dynamická, drásavá, fatální. Válka není milostivá v žádné situaci. Snad jen závěrečný záběr přináší naději... (19.05.2006)

Z počátku pro mě nudné k zalknutí, a měl jsem i problém orientovat se v postavách. Postupně si mě ale ten film svým způsobem získal na svou stranu, a na konci už jsem byl skutečně napnutý, jak to dopadne. Milník v dějinách filmu to je bez debat a historickou hodnotu to má rovněž, takže jsem nakonec rád, že jsem to mohl vidět. Dodávat k tomu cokoli dalšího je zbytečné, když vše podstatné už bylo řečeno v komentáři Mattyho. (08.03.2017)

Neorealismus v té nejčistší podobě... Žádní umělí hrdinové a vykonstruovaná zápletka, nýbrž syrová realita bez příkras. Rossellini ukazuje životní osudy prostých lidí, jejich nezlomnou vůli a touhu po svobodě. Téma se sice úzce dotýká konkrétních lidí v konkrétním městě, ale je všeobecně platné a kdyby v názvu filmu nebyl uveden Řím, mohl se dost dobře děj odehrávat v protektorátní Praze nebo někde jinde... Snímek obsahuje řadu silných momentů (mj. smrt Piny před očima jejího syna, mučení zatčených, poprava kněze) a vlastně strhne divákovu pozornost od počáteční gestapácké prohlídky až po závěrečnou exekuci Dona Pietra. Anna Magnani v roli Piny podává úžasný výkon. (19.05.2006)