Lesní chodci

Je známo, že hlavním problémem Cimrmanovy kočovné divadelní společnosti byli netalentovaní herci. Ti jsou i jednou z velkých potíží Lesních chodců (samozřejmě s čestou vyjímkou Schmitzera, který nedokáže zklamat - plus několika málo dalších). Nejde však zdaleka o problém jediný. Hlášky, které jednotlivé postavy pronášejí, jsou většinou velmi hloupé a navíc násilně jim do úst vpašované, tedy nevěrohodné. Příběh je samozřejmě poměrně veškerý nijaký, ale to málo, co z něj zbývá, je tězce vykonstruované. (10.11.2006)

Polodokumentární filozofická esej na téma: „Já člověk a kam směřuji“. Čtyři postavy bloudící ve vlastních srdcích a věřící ve změnu k lepšímu po opuštění Česka – země s nejblbější náladou na světě. Jenže pokud je problémem společnost, mělo by se začít jedinci. A jedinec nikdy nepřestane vinit společnost. Proto přibývá samotářů, proto se samotářství stává masovou záležitostí a proto jej samotní samotáři zavrhují tak dlouho, až si najdou nějakou spřízněnou duši, aby se po krátkém vztahu mohli vrátit na začátek. Dočasný únik lze najít v bezcílném toulání lesem, v tichosti, daleko od civilizace, ale nemůžeme unikat věčně. Nikdo nemůže unikat věčně. Alespoň smrti ne. Lesní chodci jsou trošku vztahovým dramatem, trošku sociální sondou, trošku dokumentem (vnitřní monology jakoby nenamluvily postavy, ale samotní herci), trošku něčím víc než většina českých filmů posledních let. Nemá například význam se pohoršovat nad dobovými nesrovnalostmi, film, ač se odehrává během tří dekád (od 60. do 90. let), není o době, ale o postavách. Právě skrze ně reflektuje Vojnár věčnou „nasranost“ českého národa a snaží se najít odpověď na otázku „proč?“. Film se zaobírá do stejné míry obecnými otázkami o české populaci jako individuálními osudy postav, tzn. titulními lesními chodci. V čele hereckého obsazení exceluje Jiří Schmitzer, jenž jakoby ani nemusel nic hrát. Ostatní herci sice postrádají jeho přirozenost, ale „účel“ svých postav plní stoprocentně. Scénář filmu je plný navenek krkolomných souvětí, které by přece podobní „nádražní bufeťáci“ nikdy nestvořili, ale právě ony představují tu nejsnazší cestu k podstatě Vojnárova smýšlení. Jsou to věty šikovně vystavěné, s jejichž pomoci režisér třímá opratě filmu po celou dobu pevně v rukou. Díky kameře Ramuna Greičiuse se Lesní chodci nejen příjemně poslouchají, ale stejně příjemně se na ně dívá. 85% (27.11.2006)

Film sice nabízí desítky a desítky mouder, jenže ty praskají hned po vyslovení jako bubliny z bublifuku, místo aby ve vás nějak rezonovaly. Postavy se nevyvíjejí a ať se snažil režisér sdělit cokoliv, nejsem zrovna člověk, který by měl pro tento způsob nenarativního a otravného esejizmu pochopení. Postavy Rufuse a Čerčila na mě působily spíš jako karikatury (otázkou je čeho). Kdyby ten vlak nezastavil, určitě bych měl na konci titulků mnohem lepší pocit než jen znuděnost... Možná zadostiučení. Škoda. (24.02.2003)

Autor scénáře i režisér si zřejmě teprve namáhavě zvykali, že tentokrát nedělají fimový dokument, nicméně se jim podařil takový malý ústecký Antistalker. Ze všech zdejších komentujících nejvýstižnější charakteristiku podává Ninkaa; pouze jí nedochází, že právě tak, jak to vidí, to taky viděno být má - což platí i o komentáři Douglasově a několika dalších. Komentátoři, kteří mají za to, že takovíto vágusové by se sotva mohli vyskytnout, prozrazují tím poměrně omezenou životní sociální zkušenost, mimoto mi Schmitzer při svých monolozích silně připomínal jednoho kamaráda, ale to by bylo na dlouho a vlastně na tom nezáleží. Z opačné strany hezky o fimu píše Mijagi. Dlouhatánský komentář satorův rozhodně nečíst před shlédnutím (v úvodu podává sice lehce zavádějící, přesto velmi důkladný náčrt děje a prozrazuje i to, co se má ukázat až časem). Po shlédnutí v něm však zájemce najde množství nejrůznějších infirmací o filmu, jeho vzniku, tvůrcích a účinkujících a tak podobně. (13.12.2014)

Je zajímavou skutečností, že se poslední dobou točí filmy ze života bohatých nebo dobře situovaných. Nečiní tak ale Ivan Vojnár, pro něj je výzvou alternativa. Svoboda za cenu opuštění tradičních vazeb práce-žena-rodina. Příběh lidí, tuláků, cestujících vlaky a hlavně pěšky, kterým ke štěstí stačí flaška, kytara a kus salámu. Tuláků, obklopených komunitou lidí. Jak moc jsou to trosky a jak moc jim máme závidět? Co oni ztratili a my držíme jen za cenu zatracení svých původních přání a snů? Film nám samozřejmě na otázky neodpoví, ale zaznívá pár zajímavých myšlenek, nekompromisních stanovisek, řešení nikoli. Neočekávám, že se bude většinově líbit, jelikož ani pro většinu není točen. Chce oslovit jen ty, jež chtějí naslouchat. 80% (12.02.2013)