Nechte zpívat Mišíka

Aj Vladimír Mišík je len človek s chybami a chorobami, tak je znázornený aj v tomto dokumente, za ktorý som vďačná. Jeho hudba ma s prestávkami sprevádzala celý život. Či to bol Blue Effect, Flamengo, Etc.., z každej jeho éry pochádza minimálne jeden výborný album, s aspoň jednou krásnou pesničkou. V dokumente ich mohlo byť použitých viac, ale LP doma to istia. (20.09.2023)

Překvapuje mě, že tady nikdo nezmiňuje nesympatického a arogantně působícího Adama Mišíka, jeho protivně přehrávaný smích během rozhovoru přes Skype s bratrem Vládi Mišíka, a jeho desetkrát "jako" v jednom z jeho vstupů. Zatímco dcera a prvorozený syn působí poměrně normálně a skromně, Adam se jeví jako totální pozér, a to ještě namachrovanej. Jinak dokument celkem příjemný, možná některé pasáže trošku zdlouhavé, ale připomenutí nemalého počtu písniček mě potěšilo (no ale ještě aby tam nebyly). Olin zamlada a archivní záznamy ze 60. a 70.let taky. Slepice mi nevadila. (16.10.2017)

Vladimír Mišík patří mezi nejvýznamnější postavy české rockové hudby, stál u zrodu kapel Blue Effect nebo ETC… a má na svědomí hity jako Stříhali dohola malého chlapečka nebo Variace na renesanční téma („Večernice“). Teď mu k sedmdesátým narozeninám nadělila režisérka Jitka Němcová celovečerní dokument. Nechte zpívat Mišíka nejde cestou klasického životopisného dokumentu. Spíš než jako encyklopedické heslo muzikanta se snaží Mišíka postihnout celkově jako osobnost, místy třeba i emotivně a poeticky na úkor objemu informací. Nechybí samozřejmě ty nejdůležitější události – začátky s Blue Effect, spolupráce s básníkem Josefem Kainarem nebo dvouletý zákaz činnosti a s ním spojený, mnohokrát přemalovávaný nápis „nechte zpívat Mišíka“, ze kterého si film bere název. Hodně prostoru je ale věnováno Mišíkově rodině a především pátrání po jeho otci, americkém vojákovi, jenž v roce 1945 pomáhal osvobozovat Československo. Mišík si téměř celý život myslel, že otec padl v Koreji (jak mu řekla maminka), až během natáčení se dozvěděl, že to bylo trochu jinak. A jsou z toho ty nejemotivnější scény filmu. Fanoušci z řad českých astronomů po Mišíkovi pojmenovali malé kosmické těleso, což Jitku Němcovou inspirovalo k zasazení některých scén na doslovnou Mišíkovu planetku postavenou v ateliéru. Ve výsledku se skutečně jedná o příjemné a zábavné oživení (snad jen ta slepice je už vyloženě bizarní). Dokument má široký záběr, střídají se scény s Mišíkovým vzpomínáním či historkami, promluvy jeho kolegů muzikantů (včetně nedávno zesnulého Radima Hladíka), hledání otce, archivní záběry i hrané scény. Film je díky tomu pestrý a nezačne tak nudit ani vlažnějšího fanouška, na druhou stranu je ale trochu roztěkaný. Snad jediným vyloženě slabým momentem je scéna, kde Mišík vypráví jak se „přenáší“ na svou planetku. Mělo to zřejmě dokreslovat poetiku filmu, působí to ale uměle a redukuje to reálnou osobnost spíš na herce hrajícího sebe sama a recitujícího věty ze scénáře. Naštěstí je to jen ojedinělý případ. Významnou roli pochopitelně hraje i hudba, ať už v podobě podkladu nebo úryvků z živých vystoupení či klipů. Zazní ty nejznámější hity, ale i skladby méně známé a neméně kvalitní a dokonce jedna zbrusu nová, s níž se podíváme do nahrávacího studia. Nechte zpívat Mišíka je dostatečně zajímavý a zábavný dokument a Vláďa Mišík je natolik charismatický vypravěč, aby film mohl bavit i diváky, kteří znají jen jeden dva jeho hity. A i když se skalní fanoušci o jeho hudební kariéře nedozví mnoho nového (tam bych doporučoval spíš vybrané díly dokumentárního seriálu Bigbít), pořád je to pro ně prakticky povinnost. (29.03.2020)

Dokument o Mišíkovi, v hlavní roli... slepice! Vladimír Mišík je jistě statečný a v mnoha ohledech obdivuhodný člověk, který se podílel na nejzajímavějších deskách, co u nás za socíku vznikly. Přesto bych ale zvážil, jestli je to ta správná persona, o které točit celovečerní dokument. Vždyť co jsme se krom pár zábavných historek (jak se Vladimír opil a usnul ve křoví nebo jak si před koncertem s Rolling Stones zapomněl doma kytaru) dozvěděli skutečně zajímavého? Že nikdy nepoznal vlastního otce. Ale i tato dějová linka je podána tak nějak nezáživně. Mohlo to být napínavé drama ála Pátrání po Sugar Manovi, ale toho se s pomocí powerpointově nevkusných rudých nápisů „A pak jsme fotku poslali do Ameriky a tohle nám odpověděli!!“ nedocílí. Navíc kvůli špatnému timingu (pravdu o otci se dozvíme už někdy v půlce filmu) přijde veškeré potenciální napětí vniveč. Vladimír Mišík je k tomu všemu takový obyčejný pán, co má rád svůj klid, měl nějaké ženy a děti, rád pil, hrál v nějakých kapelách... Při vší úctě k jeho tvorbě mi připadá, že to není strhující osobnost typu třeba Filipa Topola - abych zůstal u českých rockerů - která by "utáhla" celovečerní dokument. Je takový... normální. Při svých výpovědích působí nepřirozeně, často si pomáhá vycpávkovými slovy "jako" a "žejo". Dokonce i na těch zajímavých okamžicích v jeho životě jako by vlastně nebylo nic moc zajímavého. ,,Jak jsem se dostal do první kapely s Radimem Hladíkem? No, normálně napsali inzerát, já jim odepsal žejo, přišel na konkurs a bylo to.." ,,Jak vznikají moje skladby? Tak různě jako. Třeba jsem psal holce, aby za mnou večer přišla domu a ona nepřišla, tak jsem o tom napsal písničku." Jako kdyby režisérka tušila, že z toho zas tak velké emoce nevytříská, pokusila se klasický formát mluvících hlav ozvláštnit, což z mého pohledu dopadlo katastrofálně. Hrané scény kvůli angažování neherců a zvláštní stylizaci působí jak z béčkového filmu z 90. let. Animované pasáže, v nichž třeba Žižkovská věž nastartuje a odletí jako raketa do vesmíru, jsou takové nějaké laciné a podivné... A to celkové rámování, kdy Mišík sedí před ledničkou, jeho kamarádi kolem něj létají a on své nejniternější výpovědi vypráví kálející slepici, to mi připadá už úplně bizarní. Celkově byl pro mě tedy tento dokument zklamáním. Nic moc jsem se z něj nedozvěděl, přišel mi bez konceptu, gradace a pointy. Vrcholem jsou bezesporu Mišíkovy skladby. Ty by ovšem vyzněly i bez obrázků autora, jak létá mezi slepicemi vesmírem. (26.04.2018)

"Mišík se nám takhle hezky mrcasí mezi hvězdami." Hudbu slovenského Američana Vládi Mišíka jsem měl vždycky celkem rád, ale je hodně interpretů a kapel, které jsem měl radši. Ovšem ta hudba a vzpomínky spoluhráčů byly asi tím jediným, co mě na tomto dokumentu bavilo. Celé to hledání otce, pózující slepice, zátiší s lednicí a vlastní planetka šli trošku mimo mě. A taky jsem tam viděl něco, co nevidím rád - ulhaného zrzavého dramatika a chlastajícího umělce s modrou knížkou a nekonečnou touhou po svobodě. Zkrátka jsem přesvědčen o tom, že jakýkoli koncert pana Mišíka, samozřejmě nejlépe zakázaný, by mě bavil víc než tento dokument. (10.05.2017)