Černobílá spravedlnost

U filmů Kathryn Bigelow většinou silně oceňuji autentické kvazidokumentární ztvárnění, ale zároveň mám problém s dramatickou odtažitostí a ne úplně vydařenou snahou o maximální dějovou komplexnost. Detroit je jejím prvním dílem, v němž takřka po celou dobu stoprocentně funguje obojí - navození obrazového naturalismu a autentické atmosféry proběhne během několika vteřin a do konce už nepoleví a v prvních 90 minutách sledujeme precizně vygradovanou story přecházející od zastřešujícího rasového konfliktu ke konfliktu mezi skupinou více či méně vyprofilovaných postav. Herci jsou výborní a je možná škoda, že o některých aktérech se toho navzdory dlouhé stopáži dozvíme tak málo a jiní představují uměle vymodelované typy za účelem klasického zdramatizování skutečného příběhu. Posledních 45 minut sice značně ubírá plyn a film díky zmírnění radikálního střihu a roztřesené kamery uvolňuje diváka z emocionální klece, ale jako celek se jedná o vyprávění bez větších chyb a zaváhání, které píše důstojný a naléhavý epitaf obětí vzešlých z dané události. I ohraná rasistická písnička má pořád svou sílu, když se dočká takhle kreativního dirigenta. 80% (24.12.2017)

Postavy vzbuzující lhostejnost, přemrštěná stopáž, dramatizace přinášející až překvapivou netečnost. Střet nevinnosti a monster v typologickém gardu, co drží prst na tepu doby, po filmové stránce nijak neohromí a i ten druhý plán o udusání slibných kariér rasovou nesnášenlivostí nakonec vyšumí do ztracena. Nebudu vám dělat potíže, ale ani se před vámi neskloním. Ve větě vietnamského veterána Karla Greenea je možná cesta, ale co dělat, když je to nyní v zemi libující si v extrémech přesně naopak. Spojené státy vždycky byly kmenovým územím a nemají povahu na to, aby tomu bylo jinak.. Chápu, že „no justice, no peace“ komunitu to asi moc neuklidní, ale je pozoruhodné, jak dvojici policejních ostrostřelců dostihla spravedlnost v Asterových slavnostech slunovratu.. (27.07.2020)

Rozpačitý dojem, no svoje kvality tento snímok rozhodne má. Úvod bol slabo vťahujúci a vlastne som ho bez nejakého vzrušenia alebo niečoho pamätnejšieho len tak pretrpel. Stred snímku sa potom venuje skoro až s dokumentárnym prístupom tým nešťastným udalostiam v hoteli, pričom sa režisérke celkom fajn podarilo zatlačiť i na emotívnu stránku diváka. No potom prišiel záver a ten skĺzol už len do zbytočného predlžovania s haldou vaty a nudnejšieho policajného vyšetrovania. Skrátka to dobré na snímku je len samotná téma a jej filmové spracovanie v strede filmu, to pred a potom je len omáčka, ktorá veľmi často nudila. Na slabší nadpriemer to ale stačí. 70/100 (18.12.2017)

Prve dve tretiny filmu boli pre mna rovnako nudne ako Hurt Locker, kvôli strasne chladnemu pristupu k postavam a nezucastnenemu dokumentarnemu stylu akym je film natoceny. Od sceny: mal si ho zabit len akoze a nie naozaj, to zacala byt neskutocna sranda na ucet tvorcov, ktora vyvrcholila v sudnom procese s ocakavanym verdiktom. Tento film podla mna ani tak nie je o rasizme, ale hlavne o hluposti. Na jednej strane je banda hlupych deti z jednej skupiny, ktore sa rozhodnu provokovat druhu napriek tomu, ze sa to odohrava v casoch ked su obidve skupiny na noze a ta druha je pri moci a plne ozbrojena. Na druhej strane je banda idiotov, ktora ma momentalne moc a zbrane, takze si myslia, ze môzu vsetko. Co ukazuje, ze aj ked je nejaka skupina pri moci, tak by predstalen mala aspon trochu selektovat komu zo svojich da absolutnu moc, pretoze sa to môze vsetkym vypomstit. No a ked sa dve taketo skupinky idiotov a debilov vo vyhrotenych casoch stretnu, tak to skonci tak ako v tomto filme. Bohuzial Kathryn Bigelow to nepodala tak, ze by som mal chut sa nad tym zamysliet a nejak poucit, ale po dlhych minutach nudy som sa zacal nakoniec smiat. Napriklad ten zaverecny proces vo mne nevyvolal pocity bezradnosti nad tym, ze spravedlonst nezvitazi, ale skôr to pôsobilo ako prvoplanova fraska z nejakeho Hallmarkovskeho filmu. Za to, ze som sa nad blbostou niektorych postav bavil davam aspon jednu hviezdicku. 2/10. (22.09.2018)

O tom, že je Kathryn Bigelow výtečná režisérka, která v ryze mužských tématech nemá prakticky konkurenci, se ví. Tentokrát se (a vůbec se toho nebojí) pohybuje v Detroitu léta páně 1967, ve kterém vypukly rasové nepokoje, při nichž bylo 43 lidí zabito a bezmála pět stovek zraněno. Věnuje se konkrétnímu incidentu v jednom obyčejném motelu, ve kterém se hodně křičelo, hodně bilo, hodně ponižovalo. A nakonec i zabíjelo. Bigelow umí intenzivní scény, řemeslně jsou vymazlené, výtečně pracuje s napětím, herci pod jejím vedením válí. Jenže jejích předchozích 30 minut po půlnoci bylo hodně chladných a naprosto akademických. Teď si u mě spravila reputaci, funguje jako velmi solidní pozorovatelka a třeba Willa Poultera představuje coby velmi zajímavého herce. Kazem je přepálená stopáž, finále u soudu bychom asi ani nepotřebovali, protože jasně ukazuje, že si tvůrkyně vybírá témata odpovídající aktuální společenské náladě a trošku pokrytecky připomíná, jak bylo v oněch dobách (a nejen tehdy) pro jednu rasu zle. (25.12.2017)