Černobílá spravedlnost

Bigelow sice točí posledních pár let víceméně pořád to samé dokola, ale dělá to precizně a osobitě. Ať už si vybírá obecnou tématiku toho o čem vypráví, či jeden konkretní příběh (Zero Dark Thirty). Detroit je opět procedurálka jako řemen, ale zároveň nabízí oba dva pohledy. Prvních dvacet minut nám dá přičichnout nekompromisní vřavě a chaosu skrze těkavou kameru a zrnitý obraz, načež se z hrubých siluet začnou zhmoťnovat klíčové figury na dobré i zlé straně a nosná příběhová linka celého filmu. Umí stupňovat atmosféru, bravurně pracovat s prvkem násilí, ať už přímého, či nepřímého a velmi dobře emocionálně graduje. Není tu sice tolik hvězdných hereckých jmen jako v jiných, podobně zaměřených filmech, takže bude divákovi trochu déle trvat, než si najde "toho svého favorita", ale nakonec se to pravděpodobně povede většině, jelikož čím dál se prodíráme příběhem, tím osobnější a naléhavější výpovědní hodnotu ve finále má. Citlivé téma USA a Kathryn Bigelow jako obvykle tne do živého. (04.12.2017)

Mám problém s vyzněním scénáře, který je mnohem černobílejší než ona kritizovaná spravedlnost. Policisté jsou zde jen sadistická hovada, která si vybíjí frustraci na nevinných černoušcích. Snažím se představit si práci mužů zákona, kteří se marně pokouší zabránit mase naštvaných primitivů v rabování, ničení a pálení města, napadání všeho a všech prakticky holýma rukama. Navíc rukama svázanými spoustou předpisů a zákazem použití střelby. Z jedné strany život ohrožující násilí, z druhé kritika od veřejnosti za neschopnost zvládnout situaci. Boal tohle vše neobjektivně naprosto ignoruje. Katrhryn je výtečná režisérka, která by zřejmě dokázala napínavě natočit i film o věšení ponožek na prádelní šňůru, takže Boalův nekritický postoj dokázala zamaskovat do řemeslně skvěle odvedeného filmu. V mém osobním žebříčku politicky agitačních filmů však Detroit ani náhodou nemůže ohrozit prvenství Krále Šumavy. (27.05.2023)

Aj keď mám pre filmy s rasistickým podtextom slabosť, tento ma príliš nechytil. Keď dostane takúto silnú tému založenú na skutočných udalostiach na starosť taká režisérka akou je Kathryn Bigelow, mal by ten film vyzerať úplne inak. Situácie, ktoré mali byť vypäté a ktoré mal divák prežívať rovnako emocionálne, ako postavy opreté o múr modliace sa o svoj život mnou nepohli a to je dosť vážny nedostatok. Možno to bolo spôsobené nedostatočným vykreslením postáv, ku ktorým som si nevytvoril žiadny vzťah, no môže za to aj scenár, ktorý je poskladaný z výpovedí svedkov, no veľa situácií pôsobí veľmi zvláštne. Policajti občas pôsobia ako drsní chlapci, čo si len robia svoju prácu, no občas ako úplne vymletí magori (ani sa medzi sebou nedohodnú, akú taktiku na vypočúvanie podozrivých zvolia, vďaka čomu dôjde ku zvláštnej situácii, ktorá by sa hodila skôr do čiernej komédie než do takejto drámy). Taktiež bolo dosť zmätené, ako sa tam plietli štátni policajti s detrotskými a s národnou gardou a ešte k tomu aj ochrankár, akoby nikto nevedel, kto to tam má vlastne na starosti. Ďalší kameň úrazu vidím v obsadení, hlavne Willa Poultera, ktorý vyzerá ako stredoškolák, navyše ten jeho ksicht pôsobí tak, že by mu nikto nedal do ruky ani pištoľku na vodu, nie to ešte aby šéfoval celej tej policajnej akcii a strieľal si tam ľudí ako na paintballe... Nie je to zlý film, no mohol to byť skvelý film. (05.03.2018)

Policajná brutalita na černochoch a následná korupcia, zahladzovanie stôp, to je známa kapitola amerických dejín. Ale neviem, prečo o tom točiť film pomalý každý rok. Je to smutné, je nám ľúto, čo sa stalo, ale tento film je kinotrhákom a možným adeptom na oscary len pre černošské publikum. Neprináša nič nové. Na pozadí novej udalosti, ktorá ublížila rasovej menšine, sa tu zase tlačí nahor tá istá myšlienka – zlí belosi a utláčaní černosi. Játrenie starých rán ale nikomu nepomôže, je treba pozerať už viac dopredu. (04.12.2017)

Styl Kathryn Bigelow příliš nevyhledávám, ovšem oceňuji oscarové snahy v poněkud tíživějším a syrovějším podání. Stejně jako v 30 minut po půlnoci nás čeká 140 minutová jízda, při níž divákovi občas nějaká situace neudělá úplně dobře a poučí nás o jednom dodnes nezapomenutém rasovém konfliktu ze 60. let, který z dnešního pohledu působí opravdu neskutečně, předkládá otázky k zamyšlení a přesně ve stylu této oscarové režiśerky předkládá nespokojené rozuzlení, jež tehdy všichni zúčastnění museli velmi hořce zkousnout. Celkově tedy dobře zpracovaná, od začátku volně uvažující, posléze silně gradující podívaná, jež klade důraz na lidské chování při vypjatých situacích a s tím spojené herecké výkony (Johnny Boyega je vyloženě vynikající), jež mě bavila o stupínek více než výše zmíněný sesterský kousek a za oscarové ověnčení bych se za pár měsíců nezlobil. (12.12.2017)