Černobílá spravedlnost

V nejednom divákovi vplyvom rozmáhajúcich sa chápadiel politickej korektnosti asi vyvstáva otázka, prečo sa tragická noc v jednom zapadnutom michiganskom moteli, ktorá sa krvavým písmom zapísala do histórie presne pred polstoročím, dočkala svojho filmového spracovania práve teraz. Venovať týmto úvahám dlhší čas a priestor by však v tomto prípade bolo neúctivé nielen voči obetiam tohto incidentu (nech už boli jeho detaily akékoľvek, je neodškriepiteľným faktom, že v hoteli s bielymi mužmi a černošskými dievčatami by sa niečo podobné v tých časoch stalo len sotva), ale aj samotnej snímke. Detroit je totiž v prvom rade bez diskusie kvalitnou a poctivou filmárčinou. V prvej polhodine sa usiluje postupne priblížiť všeobecné dianie, čo mnohí ocenia, no iným, najmä menej trpezlivým prinesie tento obšírny úvod veľmi rýchlo prvotné rozčarovanie, ktoré má následne dopad na výsledný zážitok. Po nej však prichádza očakávaný vrchol celého diania, udalosti v moteli Algiers, ktorým vládnu nesmierne silné emócie a napätie by sa v niektorých okamihoch priam dalo krájať. Práve tu majú možnosť vyniknúť výkony väčšinou menej známych hereckých mien, ktorým vládne stvárnenie hlavného antagonistu v podaní Willa Poultera. Áno, presne toho istého Willa Poultera, ktorý sa pred rokmi objavil v dodnes poslednej Narnii ako neznesiteľný bratranec hlavných hrdinov a od ktorého by len málokto očakával, že s takou suverenitou dokáže zvládnuť úlohu, akú mu predostrel scenár tohto filmu. Záverečnú časť tvoria očakávané následky spomínanej epizódy, ktoré sú pravdepodobne hlavným dôvodom toho, prečo napokon nejdem s hodnotením ešte vyššie. Predovšetkým scény odohrávajúce sa na súde sú totiž odbavené príliš povrchne, bez výraznejšej snahy strhnúť diváka, čo mňa ako osobu, ktorá si častokrát na filmovom plátne užije viac slovné prestrelky za dverami súdnej siene než skutočné prestrelky v uliciach, muselo zákonite sklamať. Napriek tomu však snímam z hlavy pomyselný klobúk pred Kathryn Bigelow, ktorej doterajšiu tvorbu som dodnes s určitými predsudkami obchádzal. Detroit ma totiž presvedčil o tom, že by som to mal čím skôr napraviť. (80%) (07.12.2017)

Hanba akademii, že se tohle nedostalo mezi letošní nominované za nejlepší film (a ještě větší českým distributorům, že se našim kinům snímek úplně vyhnul!)... I přes značnou stopáž parádní drama podle skutečných událostí, významná část filmu je velmi intenzivní psycho teror. Herecké výkony bezchybné a režie mé oblíbenkyně Kathryn Bigelow (dosud JEDINÁ žena, která kdy dostala Oscara za režii!) je opět nesmírně sebejistá a precizní. 80 % (26.03.2018)

O tom, že je Kathryn Bigelow výtečná režisérka, která v ryze mužských tématech nemá prakticky konkurenci, se ví. Tentokrát se (a vůbec se toho nebojí) pohybuje v Detroitu léta páně 1967, ve kterém vypukly rasové nepokoje, při nichž bylo 43 lidí zabito a bezmála pět stovek zraněno. Věnuje se konkrétnímu incidentu v jednom obyčejném motelu, ve kterém se hodně křičelo, hodně bilo, hodně ponižovalo. A nakonec i zabíjelo. Bigelow umí intenzivní scény, řemeslně jsou vymazlené, výtečně pracuje s napětím, herci pod jejím vedením válí. Jenže jejích předchozích 30 minut po půlnoci bylo hodně chladných a naprosto akademických. Teď si u mě spravila reputaci, funguje jako velmi solidní pozorovatelka a třeba Willa Poultera představuje coby velmi zajímavého herce. Kazem je přepálená stopáž, finále u soudu bychom asi ani nepotřebovali, protože jasně ukazuje, že si tvůrkyně vybírá témata odpovídající aktuální společenské náladě a trošku pokrytecky připomíná, jak bylo v oněch dobách (a nejen tehdy) pro jednu rasu zle. (25.12.2017)

Kdyby přišla Kathryn Bigelow s Detroitem v minulém roce, tak si troufám tvrdit, že by na Oscarech těžce zabodovala. Ceny akademie rozhodně sledují, co se děje kolem a je docela jednoduché vetřít se jim do přízně. Navíc když jste žena a natočila jste kvalitní film o utlačovaných afroameričanech v 60. letech, kdy v Detroitu zuřila téměř občanské válka. Inspirováno skutečnými událostmi, takže o silné téma tu není nouze a po stránce atmosféry neleze snad nic vytknout. Ta vlezlá nepříjemná atmosféra je prostoupená celým filmem a chvilkami budete rozhodně jako na trní. Velkou měrou tomu přispívá i Will Poulter, jehož musíte nenávidět už jenom za ten xicht. (31.01.2018)

Kathryn Bigelow je zručná režisérka, jež nám do této chvíle přinesla mnoho filmů povedených po všech stránkách, tudíž jsem se i na tento, širokému publiku docela neznámý snímek vskutku těšil. Film pojednává o povstání v americkém městě Detroit v roce 1967 a hlavně se zaobírá vraždami v motelu Algiers. Musím pochválit zejména kameru, která mě svou dynamičností vtáhla do děje již v úvodních minutách, normálně tento typ "shaky" kamer moc v lásce nemám, ale sem se to doopravdy hodilo. A za druhé nesmírně oceňuji herce, s kterými tvůrci přišli. John Boyega mi zde překvapivě nevadil, to spíše ve Star Wars bych si dokázal představit někoho jiného v jeho roli, tady jsem s tím jednotvárným výrazem neměl problém, na postavu to sedělo. A hlavně Will Poulter zde herecky koncertoval, i kvůli jeho brilantnímu výkonu si asi každý musel rvát vlasy, kdykoliv se jeho antagonista objevil na obrazovce. Prostřední část v motelu asi nejnapínavější sekvencí filmu, momenty mi bylo z jednání mnoha postav fakticky špatně, no, a závěrečný soud tomu nasadil pomyslnou třešničku. Nepochopitelné. Skvělé řemeslo. Za mě dávám 81 % (16.09.2019)