Finální ukrutnost

Oproti predchádzajúcim dvom dielom je to značný krok späť. A je to v zásade logické. Hybné figurky, ktoré spôsobili domino efekt zrád a intríg boli zničení koncom druhého dielu. Toto bolo len akési vyprázdňovanie ľudí, ktorých sme nepoznali z toho komplexnejšieho hľadiska a ktorý v zásade držali spolu viac ako tomu bolo u postáv z predchádzajúcich dielov. Otomo je stále majster hoci na jeho rezanicu musíme zase raz čakať. Zostáva ale z toho taká zvláštna pachuť nenaplnenosti čo ma trochu mrzí, lebo predchádzajúce dva dieli považujem v rámci žánru za skvelý zárez. Možno sa nevyplatilo to čakanie. Boh vie. Každopádne sa to skončilo a som zvedavý čo Kitano naservíruje nabudúce. (01.11.2018)

A je tady závěrečný díl, který mi po nudné dvojce připadá jako parodie na sebe sama. Hlavní geroj, který vypadá, že je po mrtvičce, je stále největší mlátička a postupně si poradí se stále větší a větší tlupou nepřátel. U samopalové scény mě mrzí, že mu Kitano nevrazil do ruky kulomet ala Rambo, s tím nábojovým pásem přes ruku by to bylo dokonalé. Tak jak jsem byl shovívavý u jedničky, u trojky už nebudu... (17.08.2018)

Takže, Takeshi nakonec dotáhl svou yakuzáckou trilogii do konce a dopadlo to podle očekávání. Jde o pomalou, hloubkovou a podrobnou sondu do struktur japonského podsvětí. Kitano v celkových cca šesti hodinách hledá romantickou ideu oldschoolového gangstera a konfrontuje ji se světem kde řád, tradice a čest svádí marný boj s mocenskými ambicemi a až dětinskou arogancí. Skoro se zdá, že se zde Kitano vlastně loučí s klasickými yakuzáckými gangsterkami v podobném duchu jako se kdysi C. Eastwood v Nesmiřitelných loučil s klasickým wesernem. Vše je jakoby ztraceno. Pro tichého gangstera s chladnou hlavou a smyslem pro povinnost už není místo. Jeho vnitřní integrita je všem spíš na překážku (včetně jeho samotného, protože se stává snadným cílem manipulace). Z “rodin“ jsou firmy. Zbraně nahrazují lejstra a když už náhodou na zbraně dojde (a ono dojde protože jsou tu ty mocenské ambice) je to, z pohledu oldschool gangstera, často spíše ostudná přehlídka diletantství... Filmy samotné (nebudu se soustředit jen na Codu, protože celá trilogie tvoří homogenní celek a jednotlivé díly se od sebe formálně příliš neliší) jsou jednou velkou a lehce zlomyslnou pastí na diváka. Především na diváka západního, který je nemilosrdně vržen do složitého světa s desítkami charakterů jenž se fluidně přelévají na jednu, druhou či třetí stranu mnohovrstevnatého konfliktu. Pokud jde navíc o diváka s necvičeným okem, kterému všechny ty obličeje připadají stejné, musí jít automaticky o neukoukatelný zážitek. Další rafinovanou pastí je Kitanův typický a černočerný humor. Kdo nemá nakoukanou japonskou filmařinu (s Kitanem v čele) a očekává gangsterku vážnou jako hovno (nebo aspoň jako Kmotr) ten musí být minimálně v rozpacích když vidí jak Takeshi, s metronomickou přesností, vkládá své suché (někdo by řekl trapné) situační vtípky i do smtrelně vážných scén. To je ale celej on. Věčně lavírující mezi polohou badass gangstera a infantilního šaška... Podtrženo sečteno, je to jako celek dílo sice těžké, ale pro filmový svět nakonec asi stejně důležité jako stará série Yakuza papers. V motivech je to pořád ten Kitano jak ho známe, jen ve formě poetiku nahradil soustředěný drobnohled a srdcervoucího Hisaishiho decentní trumpety. (14.10.2018)

Tunajsie slabsie hodnotenia si vysvetlujem neznalostou predoslych dielov, ktore su nevyhnutne pre pochopenie vztahov medzi jednotlivymi klanmi yakuzy. Minimalne si pred trojkou pustite dvojku na ktoru trojka vyrazne nadväzuje. Tentokrat sa dej sustredi hlavne na boj o moc v klane Hanabishi, cim trochu pripomina superenie o moc v klane Sanno z jednotky. Ale je to podane serioznejsim stylom ako v dvojke. Do toho sa pripletu aj dalsie klany a Kitanova postava sa vrati z exilu, aby sa znova mstila a zaroven ukazala, ze je tym najtvrdsim yakuzakom, ktory nevaha kosit ostatnych po desiatkach. Zaujimavy je vyvoj ulohy policie v trilogii. V jednotke isla po ruke Yakuze, v dvojke sa snazila Yakuzu korigovat podla svojich zamerov a v trojke sa snazi par cestnych policajtov s Yakuzou bojovat. Dalej ma pobavil vyvoj vztahu medzi Otomom a Kimurom. V jednotke mu Otomo poreze tvar, v dvojke s nim spoji sily a v trojke msti jeho smrt. Celkovo mi tento diel pripada minimalne tak kvalitny ako dvojka, ale vzhladom na uzavretie celej serie je vysledny dojem o nieco silnejsi. Akurat na Kitanovi vidno, ze uz je stary a unaveny. Ako ultradrsny Yakuzak uz prestava pôsobit vierohodne a skoro pôsobi jak keby mal uz tejto tematiky plne zuby, cim mi vratane zaveru pripomenul film Sonatine. Tipujem, ze dalsi film s Yakuzackou tematikou uz nenatoci, aj ked tato seria by mohla kludne pokracovat aj bez neho. Dalsi vyvoj v klane Hanabishi by ma zaujimal. P.S: Hlasku: tva prdel spozna stredovek, konecne niekto trumfol aj s naslednou ukazkou. Kitano je uchyl. 7/10. (03.07.2018)

Dvojka si ce navazuje na jedničku a evropský divák zvládající si pamatovat asijské obličeje dokonce pozná pár přeživších hrdinů z prvního dílu. Samozřejmě čas postoupil a tak všichni trochu zestárli. Yakuza ale dále vládně podvětí i se svými klany a rodinami. Starodávný zvyk řezat si prsty jako omluvu za cokoliv už nevyžaduje, nadále však netoleruje zradu nebo jakékoliv pochybení či urážku sousedních gangů. Tady to jsou Korejci. Přiznávám, že v jedničce jsem stíhal, ale tady jsem mírně tápal v tom všem kdo co a s kým. Bylo zajímavé sledovat jak z první urážky opět naroste vyvražďovací válka neuvěřitelných rozměrů jíž vévodí vskutku masové scéna v restauraci. Ať tak či tak, divák co neviděl jedničku ji v podstatě ani vidět nemusí. Za mně tohle bylo jen další stejně podané vyprávění jen s časovým odstupem a jinými mafiány. Opět jsem se spíše kochal luxusními interiéry a exteriéry japonských paláců všech těch předsedů a bratrů... S japonskými gangsterkami si teď asi dám na nějaký čas pokoj, celkem stačilo... Dávám za 3 pouta. * * * (26.10.2019)