Režie:
Juraj JakubiskoKamera:
Igor LutherHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Philippe Avron, Magda Vášáryová, Jiří Sýkora, Míla Beran, Mikuláš Ladižinský, Augustín Kubán, Jana Stehnová-ČechováObsahy(1)
Fantasmagorický příběh tří přátel, „sirotků dvacátého století“. Pro Jorika (Jiří Sýkora), Andreje (Philippe Avron) a jejich společnou lásku, židovskou dívku Martu (Magda Vášáryová) není v tomto krásném, ale ošklivém světě jiné cesty přežití než čisté bláznovství. Jedině tento „blažený stav“ jim dovoluje hledat „ztracený ráj“ – štěstí a smysl života. Jejich jedinou starostí je udržet svou absolutní spontaneitu, s níž mohou vymýšlet nejbizarnější situace a prožívat rozličná dobrodružství, která je vzdalují od nepochopitelné, absurdní reality světa dvacátého století. Bláznovská hra jim poskytne moment absolutně pociťovaného štěstí. Tam však všechno končí. Žádný člověk nemůže lhát sám sobě pořád a plamen, který pokouší, ho jednoho dne spálí. Nevinná hra z touhy po štěstí se zvrtne ve skutečné šílenství a závěrečná tragédie je otřesnou, ale logickou daní za jejich vzpouru proti světu... Film patří do kolekce Jakubiskových trezorových filmů ze 60. let (Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni a Dovidenia v pekle, priatelia), po nichž následovala nucená odmlka na poli „velkého hraného filmu“ během následující normalizační dekády. Filmů, na jejichž atmosféře a názoru se kromě samotného Jakubiskova fantaskního a surrealisticky estetizujícího vidění odrazila především absurdní a hořká společenská situace po roce 1968. (Česká televize)
(více)Recenze (107)
V dobrém slova smyslu nezapomenutelný filmový zážitek - nic jiného jsem ostatně od Juraje Jakubiska nečekal. Herecké výkony velmi dobré, styl vyprávění naprosto osobitý, ovšem nejvíc si mne získala fantasmagorická atmosféra kombinující živočišnost, radost ze života i značnou dávku morbidity. Jedinou vadou na kráse je - jak už tu píše také igi B. - mizerná technická úrověň zvuku, který je v dialozích místy pod hranicí srozumitelnosti. ()
Pri tomto filme som si uvedomil, že Jakubisko bol možno viac ako Fellinim ovplyvnený Godardom a francúzskou novou vlnou. Vtáčkovia sú jeho najlepším filmom. Surreálnosť s akou je film spravený umožňuje neustále opakované pozerania a hľadanie stále nových a nových významov, či už na úrovni dobovo-politického kontextu alebo v rámci Jakubiskovho autorského rukopisu. Film artikuluje nielen generačný pocit vydedencov, ktorí sa nechceli podieľať na kolaborácii s režimom budujúcim lepšie zajtrajšky, ale aj osobnú autorskú tézu o vrtkavom šťastí a potrebe bláznovstva, ktorá sa tiahne celým jeho dielom. Pocit zdravého hedónizmu je dokonale umocňovaný manieristickými výrazovými prostriedkami. Nájazdy širokouhlým objektívom podporujúce sladké závrate, melancholická hudba a anarchistický strih riadený diktátom bláznivých hier podporujú rozpoloženie hlavného hrdinu. "Prečo len smútok je to krásne, čo pretrváva?" Posledná scéna na Starom moste v Bratislave v spojení s Liškovou hudbou je pre mňa jeden z vrcholov slovenskej kinematografie.................. Pri pozeraní tohto filmu ma neustále prepadá myšlienka, aké filmy by dnes Jakubisko točil, keby nikdy nestretol Deanu? ()
Příběh pomsty, formálně i obsahově postavený na organickém skloubení nonsensu, politických témat a hluboké existenciální roviny. Nesmírně hravý a pestrý kamerou (Igor Luther) využívající v té době čerstvě objevené prostředky (změny formátu a materiálu, barevné filtry, přeexponování materiálu, protisvětlo, nezvyklé úhly záběrů, přiznání přítomnosti štábu atd.). S jedním z nejkrásnějších témat Zdenka Lišky (pozoruhodná jsou v téhle hudbě překlápění „francouzské“ kavárenské atmosféry do bizarnosti – skřetovské studiové zrychlení sborového zpěvu pro scény s dětmi a „tragické“ téma s příznačným „liškovsky“ psychedelickým amplifikovaným cembalem). Motivy trojúhelníku dva muži – žena (Truffautův Jules a Jim!) Jakubisko opakuje napříč celou svou fimovou kariérou (maškaráda na sněhu, stařec – stařenka – hříšný světec). Jiné motivy spojují film s oběma krajními díly trilogie (postava „věčného“ revolucionáře ze Zběhů, herečka Jana Stehnová, procházející všemi třemi díly, replika „Dovidenia v pekle, priatelia!“). Samotný lineární děj filmu je založen na bohémství a zmoudření vnějškem (– vězení) a zmoudření životem (– rodina). Strašná pomsta „šaška“ Yoricka (Jan Sýkora) na Martě (Magdaléna Vašáryová) v závěru filmu je pomstou za štěstí z něhož je vyloučen a pomstou za zradu (volné?) lásky. Jakubisko napříč filmem nenápadně, ale opakovaně apeluje na západní intelektuály (zejména francouzské – dvojjazyčné transparenty odkazující k roku 1968; obsazení Francouze Phillipa Avrona známého z Lamorissova pohádkového filmu Fifi pírko do třetí postavy z ústřední trojice). S optimismem věřícím v možnost změny se strefuje nejen do fenoménů zeměpisně blízkých (slovenský nacionalismus coby všudypřítomný Štefánik), ale i do kolosů, které ostřelování zřejmě nikdy ani nezaznamenaly (emblémy velkých hollywoodských produkčních společností v bizarních nápodobách ústřední herecké trojice při taškařici na ledě). Patří k ironii dějin, že Jakubisko nejenže nemohl ve své době dokončit následující Dovidenia v pekle, priatelia, ale měl víc jak na pět let zákaz točit. To však není to nejpříznačnější – to, že je k stáru ochoten točit žánrové velkofilmy za účasti quasi celebrit a bez vůle vymknout se výrazněji komerci, představuje nejsmutnější a lidsky nejvíc trpké "zmoudření" většiny revolucionářů v umění. ()
Neustálým ujišťováním, že se vlastně jedná o film, u mě klesá hodnota na straně podobenství a obrazu společnosti. Zbývá pak jenom drama o milostném trojúhelníku v odporně přestylizovaném a kontrastním hávu, pro který je slovo kýč velmi málo. Skutečně všechno, co se dalo přetáhnout přes únosnou mez, se přetáhlo a alespoň pro mě tento fakt činí poměrně nesnesitelným pocitem z tohoto filmu, ruku v ruce jdoucí se špatným vedením. A úchylné symboly typu umírající důchodkyně v podzimním listí, vo tom žádná... ()
Spočiatku som nebol na tento film veľmi naladený, vlastne som ho pozeral pre rozšírenie obzorov, postupne som si však k nemu našiel cestu. Jakubisko je poet a tieto filmy mu naozaj idú, myslím, že málokomu sa takto podarí obsiahnuť všetko podstatné, treba však povedať, že takéto filmy svojou prílišnou umeleckosťou nie sú pre každého. A snáď aj preto, že najviac je v tomto filme bláznov, či dokonca prvú polhodinu tak pôsobí. O to viac prekvapí trocha smutný a šokujúci koniec. ()
Galerie (14)
Photo © Štúdio hraných filmov Bratislava / Como Films Lux c. c. f. Paříž
Zajímavosti (17)
- Vtáčkovia, siroty a blázni tvoří druhou část volné Jakubiskovy trilogie, k níž patří ještě filmy Zbehovia a pútnici (1968) a Dovidenia v pekle, priatelia (1970). Všechny byly nepochybně inspirovány svobodomyslnou atmosférou 60. let, která se ovšem v socialistickém Československu tvrdě střetla s okupací země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jakubiskovy apokalyptické vize násilí a animální krvelačnosti představují vznícenou reakci na bezpráví, kterého se zemi dostalo. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Normalizačná komisia odsúdila film ako nihilistický a negativistický. Do distribúcie sa dostal až po nežnej revolúcii. (Raccoon.city)
- Natáčení probíhalo v politicky velmi vypjaté době, což zasahovalo i do výroby filmu. Například sovětský voják, který ve filmu obtěžuje Martu (Magda Vášáryová) nebyl herec, nýbrž skutečný voják. Natáčení u pomníku „buržousta“ Štefánika zase probíhalo brzy ráno, s malým štábem, načerno, za velkého strachu tvůrců. (Cimr)
Reklama