Najal jsem si vraha

Kaurismäkiho hra s filmem-noir. Tradičně málomluvní osamělí hrdinové v ošuntělých ulicích a bytech Londýna rozehrávají zápletku jak ze situační komedie, která sice vypadá vážně, ale autor na diváky neustále pomrkává a i díky tomu je film, který začal jako existenciální depka, něco mezi poctou klasickému žánru a jeho svéráznou parodií. Já se každopádně bavil dobře. (17.03.2010)

Sociálno kritická satira o zamestnancovi Kráľovských vodární, ktorý prijde o stereotypnú prácu a v zúfalstve z ničnerobenia si za posledné peniaze najme zabijaka, ktorý ho má v nestráženej chvíli šetrne odpraviť. Ale nanešťastie sa zaľúbi. (Len tak na margo ... zabijak je tuhý fajčiar.) Táto Kaurismäkiho proletárska pecka poslúžila ako inšpirácia napr. pre tento odvar. Technická poznámka: Doposiaľ jediný Akiho film, ktorý ČT uviedla vo Filmovom klube s dabingom. A celkom slušným.(1.2.2005) (01.02.2005)

Aki Kaurismäki, tenhle svébytný originál evropského nezávislého filmu, natočil řadu vynikajících filmů a vyprofiloval se ve tvůrce s osobitým a nezaměnitelným rukopisem, který se dá lehce detekovat i v Smlouvě s vrahem. Finský bard i zde šetří dialogy, slovo je spíše nicotná ozdoba, vše se podřizuje obrazu a chladně bezvýchodné atmosféře (je tu všude velmi cítit, že takhle točí filmaři ze severu), pomalé tempo a minimalisticky pojatá forma, typické nájezdy kamery směrem k hrdinovi, dlouhé střihy a převládající chladné barvy a tma. Zajímavá je i směsice žánrů, kterou Kaurismäki mixuje coby originální koktail - zpočátku trpké sociální drama pozvolna přerůstá do sociální satiry a posléze do detektivky s jasně zasazenými ozvuky filmu noir, který je zde ale spíše parafrázován, než přímo adorován (snad všechny postavy stylově kouří, ke slovu se dostává femme fatale, úžasná je scéna v Honolulu baru...), mezi tím se ještě navíc objeví prvky absurdního humoru a jakési gangsterské romantiky, celý snímek režisér pojímá spíše jako absurdní frašku, kterou doprovází několik významových předělů. Nelze opominout ani originální hudební stránku (hudby je ve filmu skoro více než mluveného slova) a zdůraznit jakýsi klip uvnitř filmu s frontmanem The Clash Joe Strummerem v nezvyklé roli barového hráče (ten se mimochodem narodil v Ankaře v Turecku a jedna z postav, člověk vyhazovaný ze zaměstnání hned po hlavním hrdinovi, má taktéž turecké jméno, tipl bych si, že to není náhoda...). Film lze chápat pouze s předem akceptovanou mírou nadsázky, jelikož humor ve filmu (a obecně v Kaurismäkiho filmech) je hodně svojský a v relaci s běžně prezentovanou formou západního filmu jde o věci takřka nehumorné, jejich meritem je jakási paralela mezi běžným a absurdním, posouvání kontextů, hraní si s absurdními nápady...v tomto směru vyšlapal Aki Kaurismäki svým následovníkům hodně širokou stezku... (11.05.2010)

Typický mile prkenný Kaurismäki. Chvílemi ta neskutečná naivita formální i obsahové stránky funguje úžasně, jindy padá do nudnější polohy, která je spíše průměrná. Příběh je krásně absurdní a hlavní truffautovský hrdina dokonale nepřirozený. Bohužel, jak už tomu u Kaurismäkiho snímků bývá, úvodní půlhodina je o level zábavnější, než zbytek filmu. 6/10 (21.06.2017)

Kaurismäkiho pojetí sociálních témat je v kinematografii jedinečné, jeho rukopis je nezaměnitelný... Když se to navíc doplní o prvek nájemného vraha, kterým je film šroubován ad abusrdum, a hlavní postavu ještě k tomu nepřekonatelným způsobem ztvární můj oblíbený Jean-Pierre Léaud, vznikne ve výsledku snímek, u kterého se lze válet smíchy, mačkat zvlhlý kapesník, nadávat nad nespravedlností světa nebo prostě jen obracet oči v sloup (nebo všechno dohromady) - podle preferencí diváka. Zkrátka v mých očích film nemá chybu; úspornost, s jakou režisér rád točí, tj. minimum dialogů, minimum hereckých projevů, ba pohybů postav, minimum všech zbytečností, které jsou vyváženy pestrými barvami a hutností obsahu - to jsou skutečnosti, které režisérův styl přivádí k dokonalosti a právě v tomto filmu nacházejí nejlepšího uplatnění. Vždyť také Najal jsem si vraha je pro mě nejlepší Kaurismäkiho snímek... Vlastní příběh je nepochybně jednoduchý. Ale síla filmu je v tom, jak dokáže drobnými epizodkami navodit pocity deprese, zdůraznit osamělost hrdinů, navozovat otázky typu "pro co vlastně má cenu žít?" Takhle to umí málokdo a málokdo má tak výrazný styl jako Kaursmäki (ovšem jak už to bývá, nemusí se zavděčit všem...) (22.06.2008)