Juha

Příběh je někde na úrovni kalendářových moralitek o svedených ženách, vilných buržujích a nevinném venkovu z 19. století (předloha Juhani Ahoa prý patří k finskému novoromantismu) , o to je krásnější pozorovat, jak se z naivity pod Akiho rukama rodí jakási zvláštní nemilosrdnost a tvrdost, která vrcholí krutou závěrečnou scénou. Je to zvláštní posun od ryzí optimistické naivity až po těžký pesimismus a odcizenost závěru. Na Juhovi je krásná jeho symbolická čitelnost, přepjatost a zvláštní napětí mezi archaickým etosem ztvárnění a ryze (stále) aktuálním tématem. Mimochodem, snad nejvíc ze všech filmů tu vyniká kaurismäkiovská desexualizace, jakoby muži a ženy fungovali především v kategorii nevinnosti x zkaženosti. Juha tak dokonale zapadá do Akiho světa, jen některé dříve skryté prvky úmyslně zvnějšňuje. Jako v němých filmech se tu nedělají gesta z důvodu pragmatických, ale jen a jen pro svou estetickou krásu. V tom je divácká zkušenost s Juhou zvláštně osvobozující, protože nás vyvazuje z nutnosti hledat pro tragické události kontext a sociální opodstatnění. Je to vyprávění pro radost z vyprávění. Film pro radost z filmu. Hořké pátrání po ztracené čistotě. Nic víc, nic míň. (24.12.2011)

Velmi povedený stylistický experiment. Aneb jak vytřískat z obyčejného příběhu zajímavý film. Jen obsazení rolí je trošku nedomyšlené, Juha by měl vypadat minimálně starší než jeho sok, Kati Outinen přes své kouzlo občas nahodí výraz zdechlé kobyly a do klasické krásky má daleko, ale nevadí, já vím že Kaurismaki točí jen pár svých oblíbenců. 7/10 PS: výborná hudba, PPS: vracím se po měsíci abych zvýšil hodnocení, kouzelný Kaurismakiho opar je tolik silný, že se mu nedá odolat :) 8/10 (09.02.2009)

Vytvořit film, který se diametrálně odlišuje od ostatních, ještě neznamená záruku kvality (originality možná). Aki Kaurismaki pojal Juhu jako černobílou němou výpověď, kterou však zbytečně znásilňuje občasnými reálnými zvuky (zavírání dveří, píseň zpěvačky, broušení sekery). To by se ještě dalo brát jako maličkost. Neodpustitelná je ale chladnost, jenž chtě nechtě vystupuje na povrch. Nezachrání ji ani hřejivá hudba, poetika některých scén, výkon Marji. Téma filmu režisér nepříliš šťastně přebírá z jiných snímků, nejspíše spoléhá na již zmiňovanou originalitu. Herci samotní podávají přesvědčivé výkony, ale chvilková naivita v jejich partech odkazuje na to, že si nejsou zcela jisti ve svých pozicích. Nechci jen kritizovat, protože některé scény stojí opravdu za to vidět. Přesto si myslím, že Kaurismaki má na víc. (22.12.2003)

Čiernobiela nemá dráma s občasnými reálnymi zvukmi či spevom prináša šestákový baladický príbeh vidieckeho páru, ktorého jednoduché šťastie naruší bonviván z mesta s pokazeným autom. Na opravu motora postačí ozrutný šroubovák, no na opravu srdca je nabrúsená sekera slabou náplasťou. Ústrednú dvojicu a okolité postavy stvárnené osvedčenou partiou hercov, vyjadrujúcich emócie strnulými pohľadmi a zaťatými päsťami, ktorých poznáme aj z ďalších Kaurismäkiho diel. Dej sa odohráva akoby v minulosti, no niektoré reálie uvedú diváka do prítomnosti. Zdanlivá naivita umožňuje priezračne vypozorovať základné ľudské postoje, všetko v sprievode skvelej hudby. (03.08.2006)

Abel Gance alebo Erich von Stroheim by zrejme nakrútili podľa tejto predlohy štvorhodinový emocionálne vyčerpávajúci epos a možno ma tak niekde vzadu v hlave aj škrie, že tak neurobili. Aki je ale k dnešnému divákovi milosrdnejší a aj na dosť krátkej ploche dokáže urobiť pre príbeh všetko, čo je v jeho silách. Je tu cítiť aj niečo z Vertiga alebo Lyncha, ale to je možno iba náhoda. Fíni proste vedia destilovať a destilovať a destilovať a výsledok, či už vodka alebo film, v tej ich zime dostatočne zahrejú. (28.03.2017)