Roma

Roma zpočátku velmi pozvolným, místy až dokumentaristickým způsobem nahlíží do všedního života služebné a rodiny, u níž pracuje, přičemž v polovině se atmosféra filmu jakoby zlomí, nabírá na gradaci a emociálních a vypjatých scénách, aby se opět na konci v poklidu uzavřela. Osobně bych první polovinu filmu trochu prostříhal, protože mi některé záběry a výjevy přišly pocitově dlouhé, nicméně chápu, že pro Cuaróna šlo o velice osobní a esenciální součást filmu, díky které mohl na diváka ze všech stran sálat typický kolorit 70. let v Mexiku. Hlavní hrdinka Cleo to nemá v životě jednoduché, ale snaží se s nepřízní osudu poprat ze všech sil jako lvice a působí velice silným dojmem - Yalitza Aparicio se své role zhostila opravdu přesvědčivým dojmem. Dětští herci, respektive jejich charaktery mi neskutečně pily krev a postava Fermína vyhrává cenu za nejsobečtějšího zbabělce a ****** století. Nesmím opomenout pochválit práci s kamerou a výpravou - a sice množství velice plastických scén, jež pracovaly s více plány najednou. Roma i přes divácky hůře stravitelný začátek nabízí nejednu silnou scénu - viz "požár na Nový rok", "porod" či "lapení ve vlnách" - a z filmu je cítít velké režisérské zapálení. Ve výsledku se pohybuji mezi třemi a čtyřmi hvězdami, avšak v tomto případě přidám. P. S. Cuarón má očividně rád záběry letadel! (24.04.2020)

Cuarón se po Gravitaci vrátil černobíle do doby svého dětství, ale ten zdánlivě s odstupem vyprávěný příběh služky jedné rozpadající se rodiny nakonec naplní nejen technicky famózní filmařinou, ale taky silnými emocemi. Jestli nechcete do kina, tak si to doma pusťte na co největší obrazovce, tenhle film to fakt potřebuje. (16.12.2018)

Od filmu jsem dostal zhruba to, co jsem čekal, a to kvalitní drama. Stopáž sice patří k těm velkorysejším, tempo vyprávění je rozvláčnější, strhujících momentů (nemocnice, demonstrace, moře) tu bylo jen pár…síla filmu ovšem tkví právě v té zdánlivé obyčejnosti a opakování (ostatně i ta tragédie, která se hlavní hrdince stane, je pro ni nejspíš tím nejschůdnějším řešením). Cleo to nemá jednoduché a téměř okamžitě si získá divákovy sympatie. A je jedno, zda zrovna musí řešit rozmazlenost bandy fracků, zaměstnavatelčinu podrážděnost či totální idiocii svého přítele. Její každodenní rutina (od ranního uklízení psích exkrementů přes celodenní starost o děti a dům až po večerní cvičení před spaním) je svým způsobem uklidňující, podobně jako prosvětlená kamera v černobílém snímku (záběry ovšem nepůsobí nijak strojeně či rádoby umělecky), pomalé tempo či zjevně nostalgická atmosféra způsobená režisérovým „vzpomínkovým“ přístupem (ten ostatně dobře věděl, o čem točí). Mé páté filmové setkání s Cuarónem tak bude znovu za 4*. (22.09.2019)

Ne že by ten film nebyl dobrý, ale na to orgastické nadšení mluvící pomalu o filmu dekády nejsem vůbec napojený a ani přesně nevím, odkud se takové dojmy u tolika lidí berou. Přijde mi to jako celkem normální kvalitně odvedená práce, která mustrově odpovídá tolika jiným momentům v kariérách "velkých režisérů", kteří se rozhodli vzdát hold ženám svého dětství (respektive hold ženám, které byly tyto režiséry ochotny postavit do středu svého světa, vše jim obětovat a tím v očích oněch režisérů dojít naplnění - nakonec je to vždycky forma narcismu) - zapadá to do té škatulky místy až legračně moc se všemi klady a zápory těhle filmů. S jejich stereotypy i typickými vděčnými momenty. A že Cuarón pěkně aranžuje scény do hloubky, mě už vyloženě nevyvede z míry samo o sobě. Ale třeba jsem měl jen blbý den. 70 %. (16.12.2018)

To je vždy smutný pohled a mé srdce pláče, když sleduji autora, který má za sebou několik kvalitních snímků a najednou mu regulérně ruplo v hlavě a přivedl na světlo světa pseudo umělecký nudíci paskvil plný nudných postav a nudných událostí. O věcech všedního života ztrácí smysl točit filmy, protože tyto věci si může divák sám prožít, když vyjde ven na ulici. Absolutně nechápu, v čem by mě mělo zhlédnutí takové píčoviny obohatit. Jsem vděčný na to, že nejsem žena ani kavárenský homosexuál, který si pravidelně nad 5minutovým záběrem kaluže prohání svých 14 centimetrů. V celém snímku jsem viděl 2 scénky, které měly nějakou přidanou hodnotu, co se týče umění, a to byl porod a závěrečná záchrana ve vlnách. Zbytek filmu si na umění jen hraje. Největší problém jsem měl s tou prkennou píčou v hlavní roli, kolem které sledujeme dění. Tak otravnou postavu, která otravuje diváky už jen tím, že vlastně nic nedělá, jsem snad ještě ve filmu neviděl. Snímek jsem musel sledovat dvojnásobnou rychlostí, aby se jednotlivé postavy vůbec přiblížily rychlosti běžně se pohybujících lidí. Jako by nestačilo, že se tam nic neděje, ono se to nic neděje ještě tak nesnesitelně otravným šnečím tempem, že mi z toho celého bylo na zvracení. Netuším, jestli jsme viděli stejný film, když si zde pročítám, jak silný vztah si diváci vybudovali k postavám. Totálně všechny postavy mi byly krajně nesympatické a neskutečně mě sraly. Nejvíce mě srala ta píča v hlavní roli, která si z vlastní demence udělá dítě s absolutním kreténem od pohledu a potom polovinu stopáže brečí a my nebohé diváctvo to musíme sledovat. Netuším, jestli režisér zamýšlel, abychom s takovou píčou soucítili. Mám ve zvyku, že když mě film donutí jej zrychlit, tak mám povinnost odpadovat, takže se nehodlám odchýlit od tradice, přestože připouštím, že dvě krátké pasáže byly natočeny opravdu velmi dobře, ale co naplat, když 98 % stopáže je úmorná nuda. Podobně nadhodnocená nudná píčovina byl třeba The Artist. (13.04.2020)