Obrácení Ferdyše Pištory

Opravdu není škoda, že Kodíček se již nadále nevěnoval režii. Ještě menší škoda je, že Trojanová opruzovala pouze ve čtyřech filmech. Pravda, díky její herecké nemotornosti ještě více vynikne zdařilá kreace Zdeňky Baldové. Hugo Haas má celkem miniaturní roli, takže si ho divák příliš neužije. Ale naštěstí si užije Zdeňka Štěpánka. Ten je naprosto dokonalý floutek, pohupuje se na patách, popotahuje si kalhoty a důležitě kouká na svět. Na Terezku kouká zamilovaně tak, až jí kdekterá divačka závidí. Obrácení Ferdyše Pištory se Kodíčkovi naštěstí nepodařilo příliš zkazit, byť režijních lapsů je filmu více. Dlužno však dodat, že se Kodíčkovi podařil i roztomilý vtípek s prostřihem v sekvenci davu mávajícího na svatbě. (02.02.2023)

,,Člověk spáchá takovej dobrej skutek, a hned je všecko jiný! Můžeme se tady roztahovat..." :o) Některé tyhle "exkursy" do počátků zvukového filmu se mi hodnotí hůře. Začátek byl na můj vkus podán trochu zvláštně a dlouho bez výraznějších replik... kdy z kasaře se díky náhodě stává hrdina, když zachrání děti z hořícího domku, který se chystal vykrást. Škoda, že tvůrci ani jedné z celkem tří filmových adaptací Langerovy hry nijak nevysvětlili, jak vlastně vznikl onen osudný požár v opuštěné vile s jedním kasařem a dvěma malými děti, když ten požár má tak velký význam v celém příběhu. Nicméně pak se docela rozjela slušná podíváná z toho, co předloha nabízí a Zdeněk Štěpánek jako ideální představitel hlavního hrdinu předvedl, že už v době počátků zvukového filmu byl osobitým a výrazným hercem, jakého film v dalších letech bude potřebovat. Viděl jsem i pozdější televizní verzi (1967) s Josefem Bekem i filmový muzikál Svatá hříšnice (1970), kde ztvárnil Ferdyše jeden ze Štěpánkových potomků (Martin Štěpánek), ale Zdeněk Štěpánek mi přijde ze všech tří filmových protagonistů F. Pištory asi nejlepší, byť se snímek nepřehledně nese na takové divadelní vlně. Pištora mě opětovně i v tomhle archaickém podání bavil a atmosféru v temných ulicích či vězení to mělo taky velice slušnou. 70% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (06.02.2019)

Místy možná těžkopádně, přesto však přesvědčivě artikulovaná proměna člověka, který neumí žít (a ví to), v člověka, který stále ještě neumí žít a už to neví, protože na dně, kam klesl, cítí bít jakési pomyslné srdce, které mu připadá jako dosažená spása - jako věčný prs, který ho bude do skonání kojit. Ten mechanický tlukot však srdce, a to mateřské především, jen připomíná. Je to jen zdrobnělina všudypřítomného městského hluku, který v ústech dusí píseň i dech. Z Ferdyše se rodí diktátor. Ale není to vědomý obrat. Je to zbloudění: stejně jako očištěná hříšnice, slečna a sestra z Armády spásy nedokáže uchopit svůj život jako dar, který nelze bezezbytku prohrát v smilstvech, krádežích a prohrách, tak ani hříšník neumí vzít svou znovuzrozenou dětskou čistotu jako cosi nejpřirozenějšího. A tak se musí střetnout lež s menší lží a dospět v pravdu, která si na pravdu jen hraje.- - Zcela nemístné mi ale přišlo prokládání tohoto brechtovského dramatu sprostou emigrantskou epizodou: přišla mi zbytečná, zkreslující, schematická - jako by otevírala na jedné straně brány sovětské kontrarozvědce a na druhé brány gulagu. (30.05.2020)

Já že co mi to stále připomíná, na Načeradce jsem přišel hned, ale až pak na pana Poláčka, který se podílel na scénáři. Proto ta podobnost. Nu, k filmu všeobecně, pan Štěpánek jako vždy excelentní. Scénáristicky je to slabší kus, ale zase jsem se někdy občas dosti zasmál. Podle mého dobrý film s větší částí hluchých míst. (18.04.2017)

Kodíčkův druhý (a poslední) pokus o vstup do světa filmových iluzí dopadl podobně jako předchozí Čapkův Loupežník. Hrdinové původní Langerovy hry – kapsáři, zloději, podvodníci, prostitutky a drožkáři, tedy lidé z periferie života – jsou nejen úsměvným pomníkem minulosti, ale také oslavou obyčejného, hovorového jazyka v jeho zachytitelné podobě (lingvisté plesají!). Příběh o napravení nenapravitelného navíc ukazuje i odvrácenou tvář vyspělé prvorepublikové společnosti – o neutěšených poměrech a bídě ovšem vypráví s humorem a právě to jej činí populárním už po několik generací. Kodíčkovu filmu bezpochyby prospěl Poláčkův scénáristický vklad, žel, herci pojali své postavy výrazně nefilmově, se všemi neduhy jevištních manýr a návyků – i jindy skvělý Štěpánek svého Pištoru vykřikuje a přeřvává tak, že jej činí nesnesitelným. Snad jen Plachta a Hugo Haas naznačují, že film v nich získá cennou a oceňovanou posilu. Mnohem zdařilejší jsou pozdější rozhlasové (1956) a televizní (1967) adaptace. (25.12.2009)