Měsíc nad řekou

Naprosto excelentní konverzačka, řečeno dnešním jazykem. Buď byl tak geniální Šrámek nebo Krška, nebo prostě oba. Medřická je boží. Štěpánek úžasný. Když jsem byl kluk, připadalo mi to jako 99-minutové žvanění o hovnu. Když jsem byl 30-tník tak jsem se pousmíval a říkal jsem si, herecky dobré ale proč řeší zvony a řeku? No a teď tomu filmu už konečně rozumím. Ono to není jen o nějakém uchycení mládí, které je dávno v prdeli, to dílo má víc aspektů a zejména role Slávky perfektně zvládnutá Danou Medřickou...ta holka by dnes psychotesty neudělala, není ani tak střelená jako složitá, moc složitá...no a proto asi hezká, jak ta Medřická, tak její role. (08.03.2010)

Krška dokáže vystihnout Šrámkovského ducha, i když jsou jeho filmy teatrální a uvízlé v časové smyčce. Což je však úplně jedno, jelikož to, co dvojice těchto filmů skrývá pod těžkopádnějším povrchem je svěží až bouřlivé. V tomto případě jde hlavně o liníii Cupáka a Medřické, která několikrát převyšuje ne tak intenzivní historku o nenaplněných ideálech mládí, před které je nyní třeba znovu se rekapitulačně postavit. Medřická podává výborný výkon, nemohl jsem z ní odtrhnout oči, Cupák mě přesvědčoval v průběhu děje. Herectví zúčastněných zde sice ulpívá v divadelní manýře, ale v podání mistrů, což zážitek nijak neznevažuje (oproti nevyrovnanějším výkonům ve Stříbrném větru). Navíc zde Krška nádherně pracuje s dekoracemi interiérů a prostředím malebného Písku, jde o skutečnou poctu tomuto neobyčejnému městu. Ze šrámkovské dvojice tento snímek přeci jen na mě zapůsobil o něco více. (19.11.2009)

tak jsme přijeli, dali si nechutného Platana. Pak nám obsluha jedné hospody (jiné, tam měli budvar) u letního kina popsala děj tohoto filmu. Divili jsme se, ("to prý znají všichni") a mysleli jsme si, že prošla nějakým speciálním školením jak a o čem konverzovat s festivalovými účastníky. Po prvních minutách už jsme měli trochu jasno. SPOILER: Film otevírá záběr na ukrajinskou(!) vlajku, jen to rumunsko za mostem tam ještě tenkrát asi nebylo. koněc spojilera. Další nespornou zajímavostí tohoto filmu, že technický bordel provázející celý průběh festivalu umožnil hned druhý kotouč filmu splést - a v tom jsem hned projevil svou vášeň pro soutěž videostop - za asi 2 vteřiny jsem poznal film Kalamita. Ještěže jsme ke konci museli odejít na něco jiného. Ráno jsme si všimli, že ve městě je nejméně 15 budov ukrajinských ambasád, nebo nějakých podobných vládních budov. A panu řediteli vzkazuju ať se nepřeceňuje a příští rok zkusí dělat festival třeba ve vsi jménem Hlína poblíž Ivančic. Bude to mít jistě onu "pověstnou návaznost" na kulturní tradice, bla, bla, bla,... a vrchol toho všeho, cituji: ... Po pár dnech, kdy se náměstí, uličky i otavské nábřeží zaplnily festivalovými hosty, vzrušeně proudící od kina ke kinu... (kopyrajt Eva Stenglová, Listy Festivalu nad řekou č. 05 (5.8.2009), str.1. ...si nejsem jistý, zda jsme byli na stejném festivalu jako Eva. Co ve městě kdy hospody zavírají v 22. hod a film okolo 00:45? ano, Nonstopy. díky aspoň za ně. (Jo a podle neověřeného drbu v redakci listů fungovaly nějaké 2 bytosti (schválně nepíšu lidi) z Blesku!) - tak asi proto to celé... (02.08.2009)

Alternativní šrámkovská látka Krškovy režijní filmografie dále rozvíjí písecký genius loci. Rozporně interpretované mládí konfrontované s dospělejším a zralejším pohledem na svět určitě neprohrává, ale mluvit o jeho triumfu by také nevystihovalo skutečnost. Prolnutí mládí (Cupák a o poznání starší Medřická) je tedy konfrontováno s rozvážným romantismem stárnoucího věku, jak jej ztělesňují dva velikáni českého divadelního i filmového panteonu Jiří Plachý a Zdeněk Štěpánek, resp. Zdena Baldová. Schopnost radovat se z předností všedního dne a nezapomínat přitom na ta dávno rozeplá křídla zašlých jinošských let není protiřečivou. Se znalostí dějin druhé poloviny dvacátého století bychom měli tento levně napadnutelný postoj více doceňovat. Více doceňovat znamená zraleji myslet, cítit, rozvažovat, hloubat. Být opravdu sám sebou v souladu se sebou samým. Tato šrámkovská sófrosyné (uměřenost) opravdu není to nejhorší, co v životě můžeme potkat. Zajímavých srovnání tohoto druhu, setkávání s rozvážnou statečností, v životě vlastně nikdy není dost. A klidně přitom může zpívat splav ve stříbrném světle naší jediné planetární oběžnice při otevřeném podvečerním okně. Proč ne? (28.08.2007)

Fráňa Šrámek má v české literatuře zcela ojedinělé postaveni, neboť je básníkem v pravém slova smyslu generačním, a přece, jak to bylo vyjádřeno jeho jmenováním národním umělcem, jeho dílo má živý vztah k dnešku. Krška filmoval Šrámka proto, že v jeho překrásné lyrické komedii mohl plně rozehrát to, co v našem filmu bylo dosud vzácné — vnitřní citové vztahy člověka k člověku, a odkrýt krásu citového okouzlení mladých duší. Právě proto, že nechtěl, jak sám doznává, Šrámka formulovat a aktualisovat, ale že chtěl věrně zachovat atmosféru literární předlohy, že chtěl zdůraznit její životnost, pravdivost i kritičnost, vytvořil vskutku básnické filmové dílo lyrické intonace. Při filmovém přepisu zasáhl Krška podstatněji pouze do postavy Vilíkovy; Šrámkův Vilík prožil první světovou válku a ve střetnutí se Slávkou ztrácí sebejistotu předčasně vyspělého muže; Krškův Vilík setkáním se Slávkou na samém počátku svého rozletu dozrává. Tento záměr Krškův pochopil plně chlapecký představitel Vilíka — Eduard Cupák. Ostatní postavy filmu, zejména Slávku Hlubinovou, v mistrovském podáni Dany Medřické, vede Krška více méně přesně po šrámkovské linii. Filmový přehled 33/1953 (08.11.2008)