foto

Jiří Plachý st.

  • nar. 29.7.1899
    Železný Brod, Rakousko-Uhersko
  • zem. 2.12.1952 (53 let)
    Praha, Československo
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Jiří Plachý se narodil 29. července 1899 v Železném Brodě do úřednické rodiny. Nejdříve vystudoval strojní průmyslovku v Pardubicích a poté pracoval v továrně na mlýnské stroje jako konstruktér. Zapsal se roku 1921 na techniku v Praze. Zlákala ho ale divadelní práce (už jako středoškolák hrál a režíroval v ochotnických souborech). Stal se elévem v pražském Národním divadle (1. 3. – 30. 6. 1922). Režisér Jan Bor ho přijal do smíchovského Švandova divadla (1922 – 1927), založil a vedl také svoji Českou komorní scénu (1927 – 1929). Když divadlo zkrachovalo, hrál a úspěšně režíroval ve Vinohradském divadle (1929 – 1948) a v souboru činohry pražského Národního divadla (1948 – 1952), hrál zde do smrti.

Na divadle ztvárňoval charakterní postavy rozličných zaměření a postavení. Hrál různé role ironických a temperamentních intelektuálů, průmyslových a obchodních magnátů. Využíval všech svých výrazových prostředků, mimiku a také skvělou gestikulaci. I ve svém, až mrazivě, chladném projevu ztvárňoval vnitřně bohaté postavy v inscenacích „Maloměšťáci“, „Vojnarka“ nebo „Výnosné místo“. Na jeho herectví navazoval bratr Vojtěch Plachý – Tůma (1903 – 1968) a také syn Jiří Plachý ml. (*1946).

Jiří Plachý ve filmu debutoval v němé komedii Z ČESKÝCH MLÝNŮ (1925). Po osmileté pauze začal hrát ve zvukovém filmu pravidelně. Hrál v různých sentimentálních komediích (POKUŠENÍ PANÍ ANTONIE, NA RŮŽÍCH USTLÁNO, PRVNÍ POLÍBENÍ, JEDNA Z MILIONU, LÍZIN LET DO NEBE či SRDCE V CELOFÁNU). Jen v několika filmech získal větší uplatnění: nadporučík Miloslav Jičínský v komedii JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ (1935), hejtman, přinášející patent o zrušení roboty a poddanství v dramatu JAN VÝRAVA (1937), generální ředitel ve VYDĚRAČOVI (1937) a Rabas ve ZBOROVĚ (1938).

Film mu nedostatek dramatických filmových postav vynahradil po válce – v rolích: kupce Abrama Beera (NIKOLA ŠUHAJ), politika Františka Augusta Braunera (REVOLUČNÍ ROK 1848), starého obchodníka Abrahamoviče (DALEKÁ CESTA), uhlíře (NĚMÁ BARIKÁDA), profesora Františka Gerstnera (POSEL ÚSVITU), hraběte Schönborna (MIKOLÁŠ ALEŠ) a záludného magistra Edwarda Kelleyho, který chce získat šém k ovládnutí Golema (CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ). Z jeho komických poválečných rolích si aspoň připomeňme mistra Beno Mertense v Grussově komedii HOSTINEC „U KAMENNÉHO STOLU“ (1948) a nahluchlého plavce Šindeláře ve Wassermanově komedii PLAVECKÝ MARIÁŠ (1952).

Své nevětší a nejkrásnější role se dočkal ve svém posledním dokončeném filmu: v dramatu MĚSÍC NAD ŘEKOU (1953), kde sehrál postavu Hlubinova kamaráda Josefa Roškota, který se po desítkách let vrací do města svých studentských let. Slavnostní premiéry dne 28. srpna 1953 se Plachý již bohužel nedožil.

Kvůli smrti Plachý ani nedotočil svoji další roli lichváře Jestřába v dlouhometrážním snímku JESTŘÁB KONTRA HRDLIČKA (1953), tuto roli místo něho dohrál Jaroslav Marvan. Režisér Miroslav Hubáček o něm sestavil herecký medailon JIŘÍ PLACHÝ (1961).

Jiří Plachý nepůsobil pouze v divadle a ve filmu, ale také v rozhlase a rovněž v dabingu. Byl činný i jako funkcionář – působil např. v Ústřední jednotě českého herectva. Dlouho pracoval i jako profesor na pražské konzervatoři (1935 – 1949) a na DAMU (1949 – 1952), kde ovlivnil několik hereckých generací.

Roku 1940 obdržel cenu České akademie věd. Svůj život Jiří Plachý ukončil dobrovolně sebevraždou, která dodnes nebyla uspokojivě vysvětlena (podle domněnek měl vyskočit z okna kvůli dluhům), dne 2. prosince 1952 v Praze ve věku padesáti tří let. Spisovatel Zdeněk Bláha o něm kdysi prohlásil:

„Jiří Plachý vytvořil na pražských jevištích množství výrazných dramatických postav, český film mu nabídl během dvaceti let čtyřicet rolí. Plachý hrál postavy současné i historické, hrdiny tragédií i postavy komické, hrál vladaře i obyčejné lidi, intrikány a nejrůznější padouchy, stejně jako postavy, jimž se pro zjednodušení říká kladné. Ze všech těchto postav jako by diváka zasahovala silná vůle, spojená s velkou sebekázní a jakýmsi druhem rezervovanosti, za níž jsme přece jen tušili silný, ovládaný lidský cit.“

Jaroslav "krib" Lopour

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace