Popel

Půvabný poetický snímek je velmi důstojným rozloučením režiséra Kršky nejen s Fráňou Šrámkem, ale bohužel i s tímto světem. Herci jsou všichni dokonalí, přičemž Viktor Preiss zde dle mého názoru předvedl svůj životní výkon, neboť oproti svým pozdějším sklonům k unylosti je zde neuvěřitelně intenzivní. (11.10.2019)

Teda, ten konec mě málem rozzlobil. To mi nemaj dělat, tak romanticky naladit a pak tohle... Příběh, byť na papíře jednoduchý, je křehký a poetický. Vystihuje dokonale komplikovanost lidí, střet protichůdných pocitů a tužeb. Choval jsem naději, že živelnost a prostá radost ze života Preissova studenta dokáže proniknout a rozbít tu krustu, kterou si kolem sebe matka a dcera vystavěly, každá z trochu jiných důvodů, ale obě stejně silně. U dcery se to skoro podařilo, ale právě to probudilo matčinu skrývanou zášť k životu. Ta svůj pocit křivdy přenese na ostatní, zničí cizí radost v jejím zárodku, i když jde o vlastní dceru. Ani ta se nesmí povznést dál než matka, i ona musí pocítit matčinu skrytou zášť. Pak přijde lítost nad vykonaným dílem, ale již je pozdě. Skládám hold ústřednímu kvartetu Preiss, Boháč, Fabiánová a Jerneková, opravdová nadpozemská bytost, kvůli které bych se snad i veršovat naučil, ačkoli to nesnáším. (30.01.2017)

Výborně zahraná televizní hra o jedné nenaplněné lásce, velké nenávisti a léty živené ukřivděnosti, kterou na malém prostoru rozehrávají čtyři velcí herci. Pro málo obsazovanou Jernekovou jedna z nemnoha příležitostí ukázat svů talent. Černobílá záležitost, která jasně vychází ze stylu Fráni Šrámka a připomíná předvedeným herectvím a dialogy Stříbrný vítr. Celkový dojem 80 %. Klasika, kterou ocení fajnšmekři charakterního herectví. (17.02.2008)

Přeněžný stíne ztepilý, mohu jít s vámi, smím? Byť krásou vaší opilý, jsem také jenom stín... Osudové setkání dvou velkých píseckých patriotů, jejichž společné umělecké prolnutí překračuje stín všedního života, lze bezesporu považovat za jednu ze zásadních stop v dějinách novodobé české kultury. Komorní televizní hra Popel je lyrickým příběhem o snech a tužbách, ale také o dávných křivdách a hledání sebe sama. V první řadě je to ovšem herecký koncert Vlasty Fabianové a Ladislava Boháče, tónovaný v jemných, lehounkých odstínech tohoto pozdního partnerského intermezza, plného starých křivd a bolestných slov i pohledů, v jehož stínu se neztrácejí ani vynikající kreace křehké Kláry Jernekové a mladicky rozpustilého Viktora Preisse. Inu, kdo by se alespoň jednou v životě nezaposlouchal do těch nádherných veršů, které se psávaly na otevřených oknech, když měsíc svítil a čerstvý větřík probouzel v srdcích nekonečnou fantazii... (09.03.2015)

Výborné výkony K. Jernekové a V Preisse v hl. rolích, jakož i V. Fabiánové a L. Boháče ve vedlejších. Příběh rozvíjejících vztahů mezi mladými vzájemně a zasahovaní starší generace, v tomto případě negativní vliv matky. Spíše vhodné trochu pro "staromilce" mající rádi příběhy typu Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr. (10.08.2003)